To, co se právě tvoří na této straně, v mé mysli, v mé hlavě a tím pádem i na papíře, nebude ani seminář, školení, kurz, či předávání poznatků nebo zkušeností. Ale bude to tok mých myšlenek. Jen tak, jako to dělá každou hodinu, minutu , či vteřinu každý z nás. Stále o něčem přemýšlíme, stále nás něco napadá. A zase se to ztratí, zapomeneme na to a to je škoda.
     Já bych ráda občas přemýšlela na těchto stránkách nahlas, teda na papíře a podělila se s Vámi. Snad i Vás to osloví, přemýšlejte chvilku se mnou.
Květa Hochmalová
1. 8. 2006

 


4. 4. 2014

Pojďme si povídat…

Zdroj: www.cedulart.cz

Zdroj: www.cedulart.cz

Jedno z diskutovaných témat dnešní doby je komunikace. Myslím, že se dotýká každého z nás. A jak to vidím já?

Nabízí se nám tolik možností rychlé komunikace, máme tolik prostředků k tomu, abychom si byli blízko, a přesto se stále jeden druhému více vzdalujeme. Mobilní telefony, jaký to vynález! Mluvit spolu můžeme, i když jeden z nás stojí obutý do lyží na sjezdovce a druhý zrovna prochází Karlův most. Máme počítače, tablety, sociální sítě, ale na místo, aby nám to pomáhalo sblížit se, být více v kontaktu, je to v konečném důsledku spíše naopak.

Před nedávnem jsem s kolegyní zašla na oběd do příjemné restaurace. U vedlejšího stolu seděl otec se svým synem. Jeho věk odhaduji na 14let. Seděli naproti sobě. Za celou dobu jsem neslyšela, že by spolu promluvili. Tenhle pán se věnoval svému mobilnímu telefonu a jeho syn prstem jezdil po displeji svého tabletu. Nebylo možné o tom nepřemýšlet. Připadá mi, že čím více se lidé omezují na komunikaci na dálku, ať už přes mobil nebo internet, tím více ztrácejí schopnost druhé lidi vnímat a přirozeně si povídat. Nemohou zaznamenávat radost, smích, rozhořčení či smutek druhých a energii sálající z člověka, který stojí vedle vás a tím pádem mu rozumět.

Lidé pořád někam spěchají, jsou zavaleni prací, chodí s mobilními telefony u ucha, doma se ponoří do „svých povinností“, ale jsou často sami. Proto se dnes hodně lidí cítí osamělí. Ochuzují se o sdílení pocitů, dojmů, zážitků.

Mám ráda, když si lidé sednou ke stolu, povídají si, vypráví nebo hrají společenské hry. Prostě jsou spolu. Neznamená to ale, že bych někdy neměla ráda samotu nebo že bych ve společnosti druhých občas nepřestala mluvit a jen tak si ty chvíle užívala beze slov.

Mnoho lidí říká: „Nemám čas, nestíhám….“. Já si ale myslím, že čas si můžeme najít vždycky, ale musíme ho dobře organizovat a vědět, co je pro nás ve skutečnosti důležité. Když o někoho stojíme, máme ho rádi, měli bychom ho chtít vidět, povídat si, setkávat se a trávit společné chvíle. Když se vymlouváme na to, že není čas, je to ukazatel špatného směru.

Možná by stálo za to, trochu přibrzdit ten „vlak“ a dívat se, jestli se kolem nezměnila krajina a jestli něčemu nebo někomu zbytečně neujíždíme pryč.

Klára

14. 12. 2013

Věkový rekord překonán. Chcete vědět jaký?

Listopadový víkend v Chrudimi se nesmazatelně zapsal do vzpomínek nás všech. Považovala jsem ho tak trochu za zázrak. Alespoň pro mne a účastníky kurzu Sebevědomí- Kreslení pravou mozkovou hemisférou. Setkání našich kurzistů bylo totiž nezvyklé a moc krásné.

Učit se kreslit přišla 84letá paní Vlasta se svou mladší kamarádkou Marií.

Obě dámy přicházely kreslením nedotčené. O možnosti naučit se kreslit během jediného víkendu se dozvěděly z našeho článku v jednom časopise. Domů si po dvou dnech odnášely nádherné obrázky a úsměv na tváři. Neměly ho ale jen ony. Svou nezlomnou chuť do života a optimismus předaly všem okolo.

"Musím si najít nějakou činnost, při které mohu sedět, když už se mi hůř chodí," rozdávala úsměvy paní Vlasta. Vedle paní Vlasty a paní Marie usedla 15letá slečna, která se přihlásila do kurzu proto, aby se připravila na talentové zkoušky. Nikoho by asi nenapadlo, že tak veliké věkové rozdíly mohou vytvořit tak překrásnou atmosféru. Setkání dvou generací byla zajímavost, kterou jsme všichni mohli obdivovat.

Děkujeme za Vaší účast, inspiraci a úžasný zážitek :).

Klára



12. prosince 2013

Vánoce 2013 - www.hochmalova.cz


14. 8. 2013

Za vším hledej lékárnu

Stojím uprostřed náměstí a rozhlížím se. Očima hledám malý obchod, který tu býval léta. Ne a ne ho najít. Snad ho nezrušili? Bohužel ano, je to tak. Obchody ve městech se mění jako jarní počasí.

Přijdu blíž a podívám se do výlohy, ze které na mě ještě před půl rokem vykukovaly krásné náramkové hodinky a spousty budíků. Dnes je výloha polepená reklamními slogany, které lákají koupit si při nevolnosti „zázračné“ tabletky, které zaručeně uleví vašemu zažívání. „Další lékárna?“ divím se skoro nahlas, až musím sama kontrolovat, abych překvapením nevykřikla přes půlku náměstí.

Cestou domů přemýšlím o tom, jak je možné, že se kolem nás rozmnožilo tolik lékáren? Pracovně jezdím do spousty měst naší republiky a jsem překvapená, že i malá městečka mají mnohdy v centru i tři lékárny. To přece není možné.

Dochází mi, že to je dnešní realita. Farmaceutický průmysl hýbe světem. Stále je nám podsouváno, že je nutné brát léky a to mnohdy i preventivně. Dnes se vše posunulo tak daleko, že nejen lékaři, ale i reklamy v televizi nebo časopisech nás nabádají k tomu, abychom si léky kupovali, abychom se nechali očkovat i proti běžným onemocněním, protože BY TO MOHLO být pro nás nebezpečné. Ale i ti, kteří si rady lékařů a reklam berou k srdci a každý den pečlivě polykají několik druhů léků, nejsou zdraví. Medicína je na tak vysoké úrovni a máme k dispozici tolik druhů tabletek, sirupů a mastiček a přesto jsou lidé čím dál více nemocní. Není to zvláštní? Když o tom celém začneme hlouběji uvažovat, nahlédneme tak pod pokličku téhle zamotané situace.

Když nás začne něco bolet, co uděláme? Zajdeme k lékaři a necháme si „něco“ předepsat. Hlavně ať mám klid, ať mě to nebolí. Chceme být rychle fit, protože práce a povinnosti přece nečekají. To si často myslíme! Jeden známý, český lékař, který se zabývá psychosomatikou, říká, že když lidé tlumí své bolesti léky a nehledají příčinu svých potíží, utlumí pouze příznaky a nepochopí, že se jim jejich nemoc pokouší něco sdělit.

Vidím to stejně. To, že člověk nemá v pořádku své tělo, znamená, že je především nějaká bolístka na duši, že nejsme v rovnováze, že jsme v životě někde udělali chybu. Ne každý tímto směrem začíná hledat. Jeden z důvodů je i to, že jsme dříve nebyli vůbec zvyklí takto uvažovat. Nikdo nás to neučil.

Samozřejmě, že léky jsou potřebné a užitečné. Člověk se někdy dostane do situace, kdy si nedokáže pomoci a v tu chvíli jsou léky dobrá první pomoc. Ale je to jako s ohněm – dobrý sluha, zlý pán. Jsme unavení, začne nás bolet hlava a hned saháme po lécích a běžíme zpět do práce. Ale i naše babičky věděli, že když nás někde loupne, píchne, že je třeba se zastavit, odpočinout, zklidnit a zapřemýšlet. Kdybychom se tímto řídili, určitě bychom zjistili, že naše hlava nebolí jen tak náhodou, ale že uvnitř máme až příliš mnoho myšlenek, stresujeme se, neumíme relaxovat, děláme si zbytečně s něčím hlavu…

Pokud nehledáme příčinu svých potíží, potlačíme jen příznaky a nic to neřeší. Zbavíme se tak možnosti uvědomit si, že nás nemoc upozorňuje, že náš život není v rovnováze, že je třeba někde udělat změnu. Zapomínáme být v souladu se svým tělem, vnímat ho. Čím více jsme pohlceni uspěchanou dobou, tím více se odkláníme od toho, co by mělo být pro nás přirozené. Vnímat a respektovat přírodu, sami sebe a hledat proč nám není dobře. Jenže to nám v žádné lékárně neřeknou.

Klára

12. 4. 2013


Co všechno si necháváme líbit?

Určitě vás to už také potkalo. Sedíte v restauraci a máte před sebou kávu, která nechutná jako káva nebo na talíři řízek, ze kterého cítíte přepálený tuk. Přemýšlíte, co s tím. Mám se ozvat a jídlo vrátit? Nebo to pro tentokrát nechám být, protože mám hlad nebo se mi nechce „dělat rozruch“, když je kolem tolik lidí? Zdánlivě jednoduše řešitelná věc. Jenže ono to není jen o kávě a řízku.

I já jsem před nedávnem seděla v malé kavárně a řešila něco podobného. Objednala jsem si zákusek a šálek kávy. Servírka mi přinesla dezertní talíř s mini zákuskem, který byl zdobený rozteklou šlehačkou. Když jsem uvnitř objevila mírně zmrzlé těsto, nechtěla jsem věřit. Navíc cena toho cukrářského „díla“ byla vysoká. V zápětí, jakoby se ve mně objevily dvě hádající se ženy. Jedna se nestačila divit, jak je možné, že mi někdo chce podstrčit něco takového. „To si přece nedám líbit.“ Ta druhá jí trochu držela zpátky: „není to tak hrozné, sníst se to dá… příště už sem nepůjdu, ale teď tady nebudu nic řešit.“ Stát se mi podobná věc před pár lety, myslím, že by to dopadlo tak, že bych zákusek snědla, odešla domů a cestou si vyčítala, že jsem se nedokázala ozvat.

Dnes si moc dobře uvědomuji, že když některé věci v životě nevyřeším správně, budu se s nimi potkávat stále dokola. Život je škola. Když nezvládnu probírané učivo, budu z něj zkoušena znovu a znovu. A co víc, vše má svoji souvislost. U toho talíře s nevábně vypadajícím zákuskem, jsem si začala klást otázky, co všechno si v životě nechávám líbit, aniž bych se ozvala, aniž by se dokázala postavit sama za sebe. A když se rozhlédnu kolem sebe, co všechno si lidé nechávají líbit? V práci, partnerství, ve vztazích s dětmi…

Vážíme si sami sebe? Já bych před lety svůj zákusek tiše snědla, ale napadá mě otázka - naservírovala bych něco takového svým blízkým? Ne, ne. Pro ty druhé chceme to nejlepší. Ale proč se někdy chováme k těm druhým s větší úctou než sami k sobě? Proč je nám někdy trapné řešit věci, které se týkají nás samých?

A tak nebylo cesty zpět. V záplavě takových myšlenek, jsem zákusek prostě řešit musela.

S příjemným tónem v hlase jsem ho nesměle vrátila servírce, která ho s omluvou nesla zpět do kuchyně. A tak sedím dál u stolečku a čekám, kdy mi přinesou nový, lepší a chutnější dortík. Jenže jsem se ho nedočkala. Nevadí. Hlavní je, že jsem se dokázala ozvat. Nenechala jsem se odbýt.

Myšlenky ale běhají hlavou dál. „Stejně, je to nádhera… už zvládám věci, které pro mě byly dřív takový problém. Udělala jsem pokrok.“

Dopila jsem tedy kávu a požádala o účet. Překvapeně jsem na něj hleděla, protože servírka mi naúčtovala cenu kávy i reklamovaného zákusku. V tu chvíli už jsem nezaváhala a obrátila se k mladé slečně, která mne obsluhovala. „Vy jste mi ale zaúčtovala i cenu za dort. Ale já ho reklamovala a nový jsem nedostala.“ Slečna se zarazila. „Zeptám se na to v kuchyni“, zněla její odpověď.

Po chvilce přišla s tím, že zaplatit chce opravdu jen kávu.

Dvakrát jsem se musela během jednoho odpoledne postavit a dát najevo - tak takhle to nepůjde. A někde uvnitř jsem cítila, že je vše tak, jak má být. Nebyla jsem zaplavena pochybnostmi. Zmizely pocity, že je to trapné, obtěžující a zbytečné, něco tady řešit.

Když člověk vhodným a jemný způsobem dává druhým najevo, že některé věci jsou pro něj nepřijatelné, i ostatní si ho začínají více vážit. Vyzařuje z něj totiž něco, co slovy těžko můžeme popsat. Ale podvědomě to cítíme. Cestou domů jsem si tentokrát říkala, že možná v mojí žákovské knížce života je teď napsaná jednička z obhajoby sebe sama. Možná v budoucnu dostanu i hvězdičku. A věřím, že je spolu se mnou budete sbírat i vy.

Klára

24. 12. 2012


Vánoce 2012 - www.hochmalova.cz
16. 11. 2012


Foto: archiv České televize

Foto: archiv České televize

Ta naše pohádka česká

Pohádky mám opravdu ráda. Snad každý z nás má vánoční svátky spojené s českým Honzou nebo Třemi oříšky pro Popelku. Blížíme se ke konci roku a v obchodech už z regálů vypadávají sněhuláci, čokoládové kolekce a ozdoby. Procházím mezi regály a dívám se na všechno to kolem. U vánočního stromečku v jednom obchodním domě se zastavím u dřevěných ozdob. Na všech jsou anglické a německé nápisy. Můžete se tam dočíst cosi o krásných svátcích nebo veselém novém roce. Pokud tedy ovládáte cizí jazyky. Osobně mám cizí jazyky moc ráda, učím se je s chutí a obdivuji každého, kdo umí jakoukoli cizí řeč. Ale tohle je něco jiného.

Tohle vnímám jinak. Už se vám stalo, že jste se ocitli uprostřed města s prázdným žaludkem a kolem nebylo nic jiného než rychlé občerstvení? Vstoupili jste dovnitř a tápavě hledali v nabídce, co si vlastně dát. Jenže ouha… všechny názvy jídel jsou v angličtině. A co je vůbec uvnitř té housky?
Bůh ví…

Občas se mi stalo, že jsem šla městem a všimla si cizojazyčných nápisů na výloze nějakého luxusního obchodu. To, co mě napadlo jako první, byla myšlenka na moji babičku a vůbec staré lidi. Oni neměli tu možnost se učit cizím jazykům jako dnes my. Jak se mají orientovat v takových věcech?

Čím více se pohybuji v zahraničí a čím déle tam pobývám, tím více si uvědomuji, jak moc potřebuji všechno české. Vyrůstala jsem ještě v době, kdy hranice byly uzavřené a neznali jsme popcorn a fast food. Ne všechno, co nám otevření hranic přineslo, považuji za přínosné. Připadá mi, že naše zem začíná ztrácet český základ.

Když přivedete cizince na návštěvu do naší rodné země, co mu ukážete? Kam ho vezmete na pravé české jídlo? Kde uvidí ten pravý český obchůdek se suvenýry, které jsou pro nás typické?

Ještě před 15lety jsem považovala Karla Gotta za zpěváka pro naše babičky a dostat do školy ke svačině buchty s mákem za příšerný trapas.

Dnes v autě zpívám s Karlem: "čau lásko…" a buchty s mákem balím do ubrousku a nosím sebou kamkoli. A nemyslím, že jsem stará.

Klára

6. 3. 2012


Zdroj: www.doma.nova.cz

Zdroj: www.rachel-aylla.blog.cz

Dělám, děláš, děláme něco pro sebe

Na začátku každého kurzu se od lidí ráda dozvídám, co je ke kreslení vlastně přivedlo. V poslední době jsem slyšela několik příběhů, které si byly velmi podobné.
„Nikdy mi nezbýval čas na sebe. Celý život jsem se točila kolem plotny, dětí a manžela. Teď jsem si řekla, že jednou udělám radost sobě. A tak jsem tady“, vyprávěla starší žena s jemnými rysy v obličeji na jednom z kurzů.

 „Tak dlouho jsem se chtěla učit kreslit a stále mi to nevycházelo. Pro sebe jsem nikdy nic neudělala, nebyl čas. Přístup jsem změnila až poté, co jsem vážně onemocněla. Pravidelně teď chodím na jógu, na hodiny angličtiny, jezdím na kole, prostě si užívám,“ slyším od další ženy středního věku.
Když jsem vyslechla několik takových příběhů, začala jsem přemýšlet sama o sobě. Kdy jsem si naposledy udělala nějakou radost? Věnuji dostatek času sobě? Tomu, co bych já chtěla nebo se více přizpůsobuji tomu, co by rádi ti druzí? Vzápětí jsem začala pozorovat své okolí. Jakpak jsou na tom ostatní? A jak to vlastně funguje?

Mám za to, že na světě musí být vždy vše v rovnováze. Pokud to tak není, nastává problém. Ať už zdravotní, v zaměstnání nebo třeba mezilidských vztazích. Někdy se lidé věnují druhým, ale téměř nikdy si neudělají čas na sebe, na to, co by rádi dělali. A teď nemluvím jen o ženách, ale i o mužích, protože i oni se v podobných situacích mohou ocitnout. Mnozí z nás mají totiž někde hluboko v sobě zapsáno, že když člověk hledí sám na sebe, je to sobecké. A tomu se přece chceme vyvarovat. A tak to někdy převedeme do extrému-  pomáháme všude okolo, staráme se a někdy dokonce i za cenu toho, že se nám naše pozornost, ochota a péče nevrací zpět. A po čase se cítíme vyčerpaní, bez energie, věci nefungují tak, jak bychom chtěli a my nevíme proč. Někteří lidé tvrdí, že jim jejich situace vyhovuje, že vlastně nepotřebují nic měnit. Někteří přiznávají, že jim tohle sice nevyhovuje, ale nemají možnost, jak z toho ven.

Vždycky existuje cesta a vše má své řešení. Pokud děláme něco sami pro sebe, neznamená to, že nemáme rádi svojí rodinu nebo partnera. Ani to neznamená, že bychom je nějak hodlali zanedbávat. Myslím, že pravidelně myslet sám na sebe není vůbec sobecké, ale naopak velmi přínosné. A vůbec to nemusí být velké věci. Vždyť i drobnost potěší. A nikde není psáno, že když si rádi vyrazíme třeba do přírody nebo na kurz kreslení, že se k nám ostatní nemohou připojit. Co myslíte?

Klára

11. 10. 2011


Pozitivní účinky kreslení na naši duši

Jak fascinující je podnikat cestu do nitra nás samých, kde se ukrývají neuvěřitelné schopnosti. Jedna z nich je i schopnost hezky kreslit.

Kreslení patří mezi běžné aktivity, které se děti učí již v raném věku. Děti berou papír a tužku do ruky rádi a často. Intuitivně cítí, že tento druh sebevyjádření zkrátka potřebují. Jakpak by ne. Každý tah tužkou, pastelkou či štětcem je totiž neuvěřitelné dobrodružství.

Při kreslení dáváme prostor naší pravé hemisféře, kterou v běžném životě používáme málo. Logika nás zaměstnává na každém kroku. Naše pravá část mozku ukrývá úžasné schopnosti. Kromě uměleckých dovedností také intuici. Je prokázáno, že když člověk rozvíjí svoji tvořivost, stává se jemnější, citlivější a více intuitivní.

Kdykoli se člověk do kreslení ponoří, přestane vnímat čas, zklidní své myšlenky i tělo a začne si více uvědomovat sám sebe. Začne se učit být sám se sebou, vnímat své myšlenky a být více trpělivý. V dnešní době existuje stále více lidí, kteří žijí v neustálém shonu, vysokém pracovním nasazení a neumí tzv. vypnout, zastavit se. Po čase se cítí vyčerpaní a bez energie. Někdy bývá příčinou i to, že se tito lidé snaží vyhnout svým vlastním myšlenkám. Nemyslet na to, co je nepříjemné, co nás může trápit a je třeba to řešit. Raději nemyslet, říkáme někdy. Nakonec ale stejně, dříve či později, zjistíme, že nechtít slyšet, řešit, zahánět některé myšlenky prostě nefunguje. A tak je mnohem zdravější, naučit se ztišit své srdce a hledat cestu.

Výtvarný projev pomáhá k vyjádření našich vlastních pocitů, postojů ke světu i sobě samému. Každý totiž vkládá do díla své pocity, emoce, radosti i bolesti. Pro člověka je velmi příjemné a pro jeho psychiku přínosné, když může takovýmto způsobem uvolnit ze sebe to, co ukrývá jeho duše. Nezáleží na tom, zda kreslíte či malujete abstraktní obrázky nebo se zabýváte konkrétními tématy. Kouzlo kresby funguje vždy.

Každá chvíle strávená s tužkou, uhlem či pastelkou v ruce pomáhá člověku v sebepoznávání, dodává mu sebevědomí, přináší relaxaci a utvrzuje ho o vlastní schopnosti tvořit.

Naučit se něco nového znamená, poznat více sami sebe.

Klára

14. 4. 2011


Zasaď třeba strom…

Zdroj: www.ireceptar.cz

Zdroj: www.ireceptar.cz

Když přijdete do jakéhokoli supermarketu a zabrousíte k oddělení zeleniny a ovoce, usmívají se na Vás už zdálky nablýskaná jablíčka nebo hrušky. Jedna jako druhá. Všichni víme, že se tyto potraviny ošetřují chemicky, a ačkoli je to ovoce nebo zelenina, stoprocentně zdravé to není. V poslední době se staly trendem biopotraviny. Někteří lidé jim propadli a snaží se kupovat jen bio a někteří na to pohlížejí spíše s úsměvem. Tak jak je to vlastně s tím, co jíme?

Sama jsem o tom hodně přemýšlela, četla a slyšela mnoho názorů. Je velmi zvláštní, že lidé často podlehnou tomu, že vajíčka jsou nezdravá, protože se jim zvýší cholesterol. Máslo je podle nich tučné a tak ho nahrazují jedině margarínem. Takových příkladů je mnoho. Ovšem zajímavé je, dozvědět se něco o tom, jak se například takový margarín vyrábí a co vlastně obsahuje. Je skutečně tak zdravý, jak nám vypráví krásná slečna v reklamě?

Nedávno jsem se dostala k časopisu, kde byl rozhovor s jedním indiánem. Jmenuje se Stojící medvěd. Protože moje náklonnost k těmto lidem je velká a věřím v jejich moudrost, přečetla jsem článek jedním dechem. Mimo jiné tento indián mluvil i o klesající úrodnosti půdy na naší planetě. Důvodem této situace je bez pochyb to, že se používají v hojnosti chemická hnojiva. A tak doporučuje všem, aby podporovali rozvoj venkova, kupovali plody od malých zemědělců a sami začali pěstovat. Zasaď třeba strom… meruňku, švestku nebo do truhlíku rajčátka. Je prokázáno, že do oblastí, kde se nepoužívají pesticidy a průmyslová hnojiva se vracejí motýli či ptáci a ubývá znečištění v řekách. A v neposlední řadě ochránci přírody hovoří o potřebě snížit počet kamionů na našich silnicích. Dokonce jsem se dočetla, že se čtvrt kilem čínského česneku si kupujeme také devět deka oxidu uhličitého.

Když jsem byla malá, jezdila jsem k babičce na venkov. Měla králíky, slepice, prasátko Pepu, na zahradě maliny, jahody, zelené lusky. Na co si vzpomenete. Když Vám někdo dá rajčátko ze zahrádky, ucítíte opravdovou vůni. Je provoněné sluníčkem. Jaká škoda, že hodně lidí přestalo s pěstováním vlastní zeleniny či ovoce. Vysvětlují to tím, že nemají čas, že v supermarketu si nakoupí levněji a bez práce. Ale já si myslím, že trocha námahy stojí za to, abychom jedli zdravě. Navíc v dnešní uspěchané době plné počítačů je pohlazením pro duši, když se člověk skloní k půdě, zasadí semínko, vytrhne okolní plevel nebo zalévá vyrůstající plody. A když nemáte vlastní zahrádku, rozhlédněte se kolem sebe, určitě najdete někoho, koho můžete podpořit tím, že si od něj koupíte vajíčko, domácí med nebo čerstvé mléko. Věřím tomu, že teprve potom Vám začne opravdu chutnat.

Klára

1. 4. 2011


Ohlédnutí za úspěchem

Zdroj: www.zdn.cz

Zdroj: www.zdn.cz

Když lidé přicházejí ke mně na kurzy, těším se vždy na to, až si ponesou své obrázky domů. A společně s nimi i příjemné pocity, nové poznatky, rady a zkušenosti.

V nedávné době jsem se na jednom ze svých kurzů setkala s mladou ženou. Přiběhla na poslední chvíli, mile se usmívala a vyzařovala z ní příjemná nálada. Když jsem se na začátku ptala lidí, co je na kurz přivedlo, odpověděla přirozeně a lehce: "Já jsem prostě zvědavá, co ve mně je. Co ten můj mozek všechno dokáže zvládnout." A tak jsme se pustili do kreslení.

Mými kurzy prochází hodně lidí. Někteří mi zůstanou hluboko v paměti a často na ně vzpomínám. Tato mladá žena je jednou z nich. Kreslila zlehka a s úsměvem. Každý pokrok, který v kreslení udělala, provázela neskonalým údivem a radostí. Cítila jsem, že má dobrý pocit sama ze sebe. Byla to pro ni zábava a ta uvolněnost z ní doslova vyzařovala. O to lehčeji se jí pracovalo s tužkou. Dokázala se ocenit, zastavit se a obdivovat své vlastní obrázky.

Pro mě tohle znamená něco jako dárek. Jako když malé dítě rozbalí pod vánočním stromečkem balíček a najde tam přesně tu hračku, kterou si celý rok přálo.

I já se od mých kurzistů mám co učit. Kolik lidí se dokáže se radovat jako malé dítě a ocenit sám sebe? Někdy se stává, že lidé udělají krok vpřed a velmi rychle to začnou brát jako samozřejmost. Chtějí víc a víc a přitom si neužijí radost z toho, co se jim povedlo. V dnešní době někteří lidé jdou za svým cílem se zaťatými zuby, křečovitě a jsou na sebe nesmírně tvrdí. Dokonce i za malou chybu sami sobě nadávají nebo se shazují. Jednou jsem slyšela starší paní, jak si při kreslení často říkala:" Není to dobré, nejsem dobrá, jsem neschopná." A to opakovala i ve chvílích, kdy nakreslila krásné věci a nemusela už nic opravovat.

Co myslíte? Pomáhá tento způsob k tomu, být úspěšnější? Nebo to naopak způsobí v člověku nepříjemné pocity a ta pravá motivace je najednou pryč?

Lidé se často dívají na druhé, porovnávají se s nimi a nedají sobě dostatek času a trpělivosti, aby k úspěchu došli. A když dokončí nějakou práci, svůj výtvor, někdy se nad tím ani nepozastaví, aby si uvědomili, že vlastně uspěli.

Rozhlédněte se kolem sebe. Myslím, že určitě najdete něco, co jste zvládly, co je hodné pochvaly a ocenění od vás samých.

Klára

12. 12. 2010


Blíží se konec roku 2010, který pro mne znamenal hodně změn, radostí a krásných povinností. Jsem moc ráda, že jste si našli cestu k mým kurzům. V letošním roce jsem s Vámi strávila hodně času s tužkou či uhlem v ruce. Pro mě tyto chvíle byly pohlazením po duši. Velmi mě těší Vaše dopisy, obrázky a poděkování, které od Vás dostávám. Moc Vám za ně děkuji.

Zároveň bych ráda poděkovala za spolupráci, pomoc a podporu paní Květě, ostatním lektorkám, paní Drahoslavě, slečně Martině a také asistentce paní Marii a paní Dáše.

Chtěla bych Vám popřát, abyste v tom nadcházejícím roce našli spoustu příležitostí, jak strávit příjemné chvíle nejen při kreslení.



26. 10. 2010


Životní příběhy mohou být jako puzzle

Zdroj: www.nejdarek.eu

Zdroj: www.nejdarek.eu

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který jsem slyšela vyprávět jednu mladou ženu.

Jako spousta z nás má ráda hezké oblečení a módu. Její partner má ale pocit, že je toho občas příliš a každý její nákup doprovází poznámkami o tom, že už by neměla tolik utrácet.

Při posledním nákupu si pořídila nové boty a sluneční brýle. Rozhodla se, že partnerovi zatají, co si koupila a že to nebylo zrovna laciné. „Třeba si ničeho ani nevšimne“, pomyslela si.

Cestou z obchodního domu si hned obula nové boty. Do prázdné krabice vložila nové, drahé brýle a odložila na zadní sedačku auta. Vracela se domů. Zaparkovala před domem a vyndala krabici od bot z auta. „Tu rovnou vyhodím, je na ní cenovka“, vzpomněla si. A tak ji položila na zem. Ve svých nových botách na ni doslova skočila, aby ji sešlápla a snadněji tak mohla dát do popelnice.

Už ve chvíli, kdy se její podrážky dotkly víka krabice, věděla, co se stalo. Její brýle… Vyprávěla mi, že se posadila sklíčeně na chodník a řekla si: „Tááák, už nikdy nebudu lhát ani nic zatajovat. To mám za to“. Přišla domů a všechno vylíčila svému partnerovi. Všechno. „Ale to se přece nemusíš bát říct mi cokoli. Já Ti přece nic nezazlívám. A ty moje poznámky… já to tak nemyslím“, vysvětloval zase on svoje pocity.

Líbí se mi poslouchat příběhy lidí a jejich myšlenkové pochody. Vždycky se dozvím něco zajímavého. A přesvědčím se o tom, že i lidé, o kterých si myslím, že nepoužívají k řešení situací svůj vnitřní pocit, umí přesně pojmenovat, co udělali nesprávně. A může to být úplně běžný příběh, každodenní situace. I tam se dají nalézt neuvěřitelné věci.

Je úžasné, jak přesně a rychle dokáže člověk vnímat hlas svého srdce ve chvílích, kdy něco není tak, jak by mělo být. Někdy se v našich životech stanou věci, které nás přesně navedou k tomu, abychom se zamysleli. Každému z nás se to stává. Jen někdy v tom každodenním spěchu neslyšíme. Nebo nechceme slyšet? Někdy stačí naslouchat sám sobě, vnímat, co se děje v nás a okolo nás. Je to jako skládat puzzle. Každá situace v našem životě je jako jeden dílek, má svůj smysl a každý má své místo.

Klára

24. 5. 2010


Jak dnes žijeme

Zdroj: www.aktuality.sk

Zdroj: www.aktuality.sk

Zhruba před rokem proběhla novinami zpráva o tom, že byl objeven v brazilském pralese jeden domorodý kmen, o jehož existenci nikdo předtím nevěděl. Vláda ho našla za pomoci vrtulníku. Zprávu jsem si přečetla teprve nedávno v jednom článku. V titulku autor napsal, že pro indiány může střet s civilizací znamenat smrt. Jeho názor na tuto problematiku mě oslovil, a hodně jsem o tom přemýšlela.

Asi všichni z nás znají z filmů či knížek, alespoň částečně, jaký život tyto kmeny v pralesích či pouštích žijí. Mají svůj způsob života, kulturu, rituály, víru. Žijí v souladu s přírodou a na prvním místě jsou u nich

duchovní hodnoty

. Ve chvíli, kdy do jejich světa vstoupí civilizace, jak oni říkají - bílí lidé, začnou problémy. Tedy ne pro nás, ale pro domorodce, kteří do té doby žili svobodně a ve „svém“.

Filmová zpracování, která nám poukázala na osudy domorodých kmenů, se mi hned vybaví. Tito lidé dostali vyhrazený prostor, kde mají žít a civilizovaní lidé se snažili jim ukázat ten náš „lepší svět“. Že by bylo nutné, aby se přizpůsobili našemu způsobu života? Nebo aby se od nás tolik nelišili? Možná někomu připadají tito lidé přinejmenším primitivní, možná i hloupí. Myslíme si, že nemohou být spokojení v prostředí, které nám připadá tak nehostinné. Vždyť my pořád toužíme po tom, mít větší dům, luxusnější auto, víc a víc peněz. Dokonce někteří lidé toto považují za svůj životní cíl

. A co mají oni? Vždyť podle nás jsou tak chudí.

Jak vlastně žijeme my, lidé z civilizovaných zemí? Ničíme přírodu, máme stále větší problémy s odpadem, ačkoli mnozí z nás poctivě odpad třídí. Plastičtí chirurgové mají hodně práce, protože spoustě lidem přetvářejí obličeje podle jejich představ, či dokonce módních trendů. Toužíme stále více po penězích, domech a moci. Myslím, že spousta lidí podlehla konzumnímu způsobu života. Kupujeme si spoustu věcí, které vůbec nepotřebujeme, máme velké domy, ale dětí je v nich čím dál méně. Máme stále lepší počítače, televize, satelity, ale méně si spolu povídáme. Ztrácíme osobní kontakt a tím lidi, na které se můžeme ve všem spolehnout. Stavíme stále více nákupních center, luxusnější domy, hotely, ale stromů, rostlin a lesů si vážíme málo.

Naštěstí potkávám kolem sebe také lidi, kteří si věci které se kolem nás dějí, uvědomují a přemýšlejí o nich. Lidé, kteří přichází na to, že není důležité stále více usilovat o materiální hodnoty, mít lepší auto než soused, nebo plnou skříň značkového oblečení. Ale uvažují také o tom, že vnitřní rovnováha, ohleduplnost k přírodě, radost sdílená s blízkými a hezký pocit sám ze sebe, je to, co člověka naplňuje, a dělá šťastným.

Možná tak přijdeme i na to, co má v našem světě skutečnou hodnotu a co je pro nás důležité.

Klára

26. 2. 2010


Co pro nás znamená bavit se…

Co pro nás znamená bavit se…

Lektorka Klárka Paroubková napsala:

Nedávno jsem v televizi viděla film „Návrat do Modré laguny“. Pro ty z vás, kteří tento film neviděli: Odehrává se na pustém ostrově, kde ztroskotali hlavní hrdinové, chlapec a dívka. Vyrůstali od dětství mimo civilizaci. Když se po letech objevila na břehu ostrova loď s posádkou, byli nadšeni. Těšili se na společnost jiných lidí a plánovali, že se nechají dovézt zpět do civilizace. Během krátké doby však zjistili, že jejich způsob života a myšlení je natolik odlišný od lidí z měst, že se rozhodli zůstat na ostrově. Splynuli s přírodou, neznali zbraně, ani potřebu mít drahé a krásné oblečení, neznali honbu za penězi.

Jedna z jejich oblíbených činností bylo počítání hvězd na obloze nebo tanec „Kolo-kolo mlýnský“. Nikdy se nenudili. To lidé z města nedokázali pochopit: „Tohle že má být zábava?“ Připadalo jim to nudné a dětinské.

Čím se v dnešní době bavíme my, lidé z měst, lidé z civilizovaných zemí? Někteří lidé mají zvláštní druh zábavy. Když se nad tím více zamyslíme, možná se začneme ptát, co je opravdová zábava? K čemu vlastně slouží?

Myslím, že by měla být pro radost.

Někteří lidé, ale pro zábavu třeba i fyzicky ubližují druhému a tvrdí, že je to sport, nebo legrace. Spousta lidí v dnešní době sedí u počítačových her, kde často někdo někoho zabíjí nebo poráží autem. A smutné je, že takto tráví svůj volný čas i některé děti v předškolním věku.

Někdy hrajeme pro zábavu různé hry a nakonec zjistíme, že jsme si je ani neužili, protože jsme se celou dobu hnali za vítězstvím. Chtěli jsme druhé porazit, být první, a když se nám to nepovede, jsme zklamaní. Jakoby nás pořád něco nutilo jít dopředu a uspět v té velké konkurenci kolem. Připadá mi, že už nám taková zábava nepřináší radost, ale spíš stres.

Když jsem nedávno jela na hory, užít si sníh a lyže, první co jsem začala plánovat, byl počet kilometrů, který musíme zvládnout na běžkách. „Nějaké dlouhé trasy by to chtělo, ať se pěkně zapotíme a když už tady budeme… “, říkala jsem si v duchu. Pak jsem ale obula lyže a rozhlédla se kolem. Pravá zima jakou si pamatuji z dětství. Stromy měly ohnuté větve pod tíhou sněhu a vypadaly, jakoby se klaněly skoro až k zemi. Kolem bylo nádherné ticho. Pustila jsem počet kilometrů z hlavy a tentokrát mi připadalo, že jsem si opravdu odpočinula a užila si tenhle lyžařský víkend se vším všudy.

Zkusme se alespoň někdy zamyslet nad tím, co my všichni děláme pro potěšení a jestli nám to opravdu přináší hezký pocit. A pokud zjistíte, že něco není v pořádku, pojďte si užívat zábavu trochu jinou a třeba trochu jinak.

Klárka



18. 1. 2010


Lektorka Klárka Paroubková napsala:

Zdroj: Dream life

Zdroj: Dream life

Proč mít radost … 

Na jednom ze svých posledních kurzů jsem se setkala s jednou moc příjemnou dámou. Ještě před začátkem kurzu mi řekla, že se musí předem omluvit, protože nejspíš bude muset z kurzu odejít dříve. Je vážně nemocná a jen těžko může vydržet dlouho sedět a soustředit se.

Tato paní nikdy předtím nekreslila. Její obrázky byly opravdu nádherné, celá zářila. Kreslení  jí moc bavilo, užívala si každý obrázek ,  dávala si velmi záležet na každém tahu.

Bylo úžasné ji pozorovat. Úplně zapomněla na své potíže, prostě se jen radovala z toho, co v sobě objevila a jaké krásné obrázky vykouzlila na papír. Nepřišla žádná únava, žádné problémy. Až se tomu sama podivovala. Její potíže byly na dva dny zapomenuty.

Stále častěji nejen sama u sebe, ale i kolem sebe pozoruji, že když děláme věci, které nás naplňují, přinášejí nám hezký pocit,  začnou se dít věci.

Zapomeneme na zdravotní potíže, starosti, přestaneme se třeba i přejídat a mizí spousta našich problémů. Kolik lidí, které kolem sebe vidím, dělají každý den věci, které nemají rádi, dělají je protože „musí“ nebo proto, aby se zavděčili, aby je někdo nepomluvil … A pak mají pocit, že nezbývá prostor na to, dělat věci, které by opravdu dělali rádi.

V nemocnici, kde jsem dlouho pracovala, jsem měla možnost porovnávat dospělé a dětské pacienty. Starala jsem i o malé děti, které onemocněly leukémií. V malém nemocničním pokoji se odehrával jejich každodenní život, byl to  jejich svět na dlouhé měsíce. Malé děti  přesto,  že jsou  upoutány na nemocniční lůžko, napojené na infuzní hadičky a není jim dobře, dokážete je i tak rozesmát. Jsou chvíle, kdy se jejich oči rozzáří a potěšíte je  třeba jen obyčejným nafukovacím balónkem.  Často říkám, že se od dětí máme co učit. S dospělými pacienty je to mnohem složitější. Setkala jsem se s lidmi, kteří schopnost radovat se ztratili úplně a nechtěli ji znovu hledat. Navzdory tomu, že lékaři nepřikládají takovou důležitost emocím, které člověk v nemoci prožívá, hodnotili i oni sami prognózu takovýchto pacientů nepříliš pozitivně, právě kvůli jejich psychickému stavu.

Možná by stálo za to, zkusit i ty běžné každodenní povinnosti dělat s radostí. Často říkáme: „kdybych tak nic nemusel.“ Myslím, že by bylo smutné, kdybychom nic nemuseli.

Jednou jsem někde četla seznam každodenních povinností, které má každý z nás. Byly převedeny do pozitiva.

Když nám ráno zazvoní budík a my musíme vstávat, znamená to, že žijeme. Čeká nás další nový den. Když musíme platit daně, znamená to, že máme stále zaměstnání.

Když jsme našli poslední parkovací místo na konci parkoviště, znamená to, že můžeme chodit.
Kdybychom takto přemýšleli o svých každodenních činnostech, mohli bychom se z nich radovat a myslím, že by nám všechno šlo s větší lehkostí. Možná by nám zbylo více času na to ostatní, co bychom rádi dělali ve volném čase. Ať už je to kreslení, tanec nebo hry s dětmi.

Věřím, že radost ze života dokáže divy nejen s naší psychikou, ale i s fyzickými problémy.

Klára