To, co se právě tvoří na této straně, v mé mysli, v mé hlavě a tím pádem i na papíře, nebude ani seminář, školení, kurz, či předávání poznatků nebo zkušeností. Ale bude to tok mých myšlenek. Jen tak, jako to dělá každou hodinu, minutu , či vteřinu každý z nás. Stále o něčem přemýšlíme, stále nás něco napadá. A zase se to ztratí, zapomeneme na to a to je škoda.
     Já bych ráda občas přemýšlela na těchto stránkách nahlas, teda na papíře a podělila se s Vámi. Snad i Vás to osloví, přemýšlejte chvilku se mnou.
Květa Hochmalová
1. 8. 2006




11. října 2014

Jak reagovat v obtížných situacích.


Desítky let jezdím na kole a nikdy bych netušila, že se mi něco takového může přihodit.

Jezdím buď s manželem, nebo ve větší skupince, ale mnohdy i sama. Pokud jedu sama, je to v létě, když je krásné počasíčko, přivstanu si a udělám si svůj zhruba 17 kilometrový okruh, na osmou už jsem zpět a mohu po studené sprše sednout k počítači a začít pracovní den.

I tentokrát jsem vyjela sama, bylo krásně, měla jsem na sobě jen krátké černé elasťáky a žluté přiléhavé cyklistické triko s krátkým rukávem. Začátek probíhal jako vždy, během trasy projedu několik vesniček, podél polí, rybníka a pak lesem zpět na hlavní silnici.

Jela jsem poslední čtvrtinu trasy. Takže poslední vesnička, z ní cca kilometrový sjezd do údolí podél polí a pak mě čekal cca dvoukilometrový úsek lesem do kopce. Musím podotknout, že je o málo frekventovaný úsek. Vyšlápla jsem cca čtvrtinu kopce lesem a všimla si, že podél cesty jsou maliny. S chutí jsem se do nich pustila, přece mě čeká ještě to stoupání a já se musím posilnit. Když jsem se jich dost najela a zvedla kolo, že budu pokračovat, zrovna mě míjel cyklista. Nebyl to takový ten klasický namakaný cyklista, který má přilbu, závodní posed a kouká jen dopředu a na hodinky, aby měl čas co nejlepší. Ale nebyl to ani cyklista, který sedí na kole jednou za půl roku, když se potřebuje někam přepravit.

Pomalu projel kolem mě, prohodil něco ve smyslu, že to se mám, že jsem na malinách a kam jedu. Slušně jsem odpověděla, vyčkala a za chvíli nasedla na kolo a vyjela do toho nepříjemného kopce. Jezdec byl cca 50 m přede mnou. Jenže, přesto, že nejsem žádný rychlý cyklista, nebylo možné si nevšimnout, že vzdálenost mezi námi se dost rychle zmenšuje. Na „muže“ jel neobvykle pomalu. V tom mi zazvonil mobil, volal mi manžel, já seskočila z kola, otočila se k lesu a hovořila. Když jsem domluvila, podívala jsem se směrem po trase, tz. do kopce nahoru a zjistila, že onen cca 50 letý cyklista už tam není. Fajn, zřejmě, co jsem hovořila, vyjel kopec a zmizel. „Jedu tedy také dál“, řekla jsem si. Jenže po několika desítkách ujetých metrů jsem si všimla, že nějaké kolo leží v příkopě a jeho majitel je na okraji lesa a „asi čůřá“. Byl to ten muž, co mě před chvílí míjel. Řekla jsem si, že je to přece pomalý cyklista, že ho předjedu a budu se snažit rychle vyjet ten kopec. Každopádně to začalo být nepříjemné. Koukala jsem jen před sebe na cestu, projela kolem něho, on už vyházel z lesa ke kolu a prohodil. „To já mám raději houby, než maliny, je to hned, nedá to tolik práce“.

Projela jsem kolem něho a řekla si, že musím od něho co nejrychleji ujet a tak jsem šlapala, co to šlo. Stejně to bylo, skoro krokem. Kdyby někdo vedle mě pomalu běžel, stíhal by, protože ten kopec je opravdu pořádný. Po chvíli jízdy jsem si řekla: „ Bezva, ujela jsem mu.“ Když tu za sebou slyším šramot kol. Že by byl za mnou? Tak se po chvíli otočím a on vám byl nalepený metr za mnou. Uhnula jsem s kolem do strany, „Já vás pustím, jeďte přede mě, já jsem pomalejší.“ „ Ne, jeďte,“ odpověděl a jel nalepený na mých zádech. To jsem si uvědomila, že vůbec nemám věci pod kontrolou. Uvědomila jsem si, mám metr za sebou nalepeného chlapa, ani nevidí a nevím, co tam dělá a já před ním šlapu jak blázen do toho kopce a jsem jen tak v elasťácích a letním tričku. Napadlo, mě, že když mě teď shodí do lesa, najdou mě až za týden. A já se ještě víc potila a ještě hůř se mi šlapalo a ještě více jsem funěla a zabírala a šlapala a šlapala. Naplno jsem si uvědomila, že jedeme krokem, on je na mě nalepený a poslouchá moje funění a kouká na a můj zadek.

Bylo mi ouha, ale co jsem měla dělat, jela jsem dál.

Dopadlo to dobře, nic se nestalo. Dojeli jsme takhle zbytek kopce, až k hlavní. Oddechla jsem si a konečně cítila úletu, už se nic nemůže stát. Tam už zastavuji a nechávám ho jet, už ho nechci mít nalepeného na zádech. Po chvíli také vyjíždím, jezdilo jedno auto za druhým, už jsem se nemusela bát. Vyjela jsem. Jenže on jel tak pomalu, že jsem ho dojížděla. Vypadalo to, že teď budu na jeho zadku nalepená já. To teda ne. Proč to dělá, nebo snad už nemůže? Je to tam taková dlouhá, táhlá rovinka. Rozjela jsem se, předjela ho a co jsem mohla, šlapala a šlapala. Tak rychle jsem snad ještě nejela. Po dvou kilometrech velmi rychlé jízdy se blížím do našeho městečka, nemohu popadnout dech, jak jsem hodně makala, ale byla jsem spokojená, ujela jsem mu, já to zvládla. A tak jsem se otočila, abych zmonitorovala situaci a nebudete tomu věřit, on byl zase metr za mnou. Zřejmě byl za mnou celou dobu, jen jsem ho v tom zvuku projíždějících aut neslyšela.

Byl to moc nepříjemný zážitek a já si uvědomila, jak jsme zranitelní a jak by, kdyby to byl někdo jiný, stačilo málo…

Naštěstí to byl jen nějaký, sobě si něco dokazující, poděs.
Tento zážitek mě donutil o tom hodně přemýšlet. Co s tím? Když pojedu opačně, duhou stranou, je les ne na konci, ale na začátku a nic tím nevyřeším. Také mě napadalo, že moje dcera občas také jede sama. Co s tím?

Řešením není NEjezdit, ale jinak se v takové situaci zachovat.

A tak vím, co bych udělala příště:

Takže znova: sjíždím do údolí, trhám si maliny, míjí mě jezdec, slušně mu odpovím, nasedám na kolo a napodruhé ho dojíždím, když vykonává svou potřebu a znovu mě osloví (a právě teď nastává chvíle, kdy mi to začíná být nepříjemné).

Tak proč zažít znovu horké chvíle, jako předtím. Příště prostě odpovím:

„Já mám houby také ráda, ale teď se musím otočit a sjet nazpátek, do údolí, protože už mě dojíždí manžel (přítel, kamarádka, rodina,…), už je vidím, domluvili jsme se tak.“ Řeknu cokoli, podle situace, ale už nemohu příště jet stejným směrem jako on. Musím na druhou strhu a navíc, je to z kopce a pochybuji, že se bude za mnou vracet a ještě k tomu do míst, kde se mám s někým sejít.

Závěr: každá situace nám má něco říci, třeba to, jak se příště zachovat jinak, správněji a bezpečněji.

Květa



15. srpna 2014

Nikdy nevíš, kdy hovoříš s KRÁLEM.


Zdroj: Cikánská pohádka z hor, Zlatý poklad, Gregor Moldavit

Stalo se to tento měsíc. Chtěli jsme si vyjet s manželem na pár dní na kola a skončili jsme v kempu, poblíž Prachovských skal. Objednali jsme si chatku. Celkově moc hezké, čisté a klidné prostředí.
Kousek před naší chatkou byla vybudovaná nová pergola. No, prostě jen taková střecha na dřevěných nohách, určená pro posezení pod přístřeškem v případě špatného počasí. Rozměrově cca 15 x 8 m.
Popisuji to proto, že každé ráno jsme vyšli před chatičku, posnídali a já, jak jinak, než se zájmem, mně vlastním, pozorovala dění kolem sebe. Nebylo možné si nevšimnout štíhlého, vysokého muže, ve věku cca 60 let. Byl oblečen do pracovních kraťasů a plandavé košile. Na nohou měl světlé kecky, které se nosily za mého mládí a v nich vysoké tmavé ponožky. Každé ráno okolo 7,00 hod. přivezl kárku na odpadky, donesl kýbl, koště a hadr a začal svůj úklid tím, že vytřel onu popisovanou pergolu. Prostě, byl to místní uklízeč.

O každém člověku, který mě alespoň trochu zaujme, přemýšlím.

Přemýšlela jsem o i téhle uklizečce v mužském podání.

Říkala jsem si, proč tu pergolu nevytře třeba jen jedenkrát do týdne a ostatní dny ji jen nezamete. Vytírá ji každý den a ona je celkem čistá. A navíc, je to opravdu pořádná plocha a tak to trvá docela dlouho. Vybavuji si, že mě také napadlo, že je to vlastně chudák, že dělá ženskou práci a jak mu asi je? Mnoho lidí se na něho dívá. A proč asi nedělá jinou práci? Nemá na to, nebo je snad nemocný a nemůže nic jiného najít? Nebo přišel o práci a nic jiného pro něho není a on je rád, že může dělat toto?

Pak mě napadlo, že to je zase od něho hezké, že když nemá práci, vezme cokoli. Prostě, tak nějak mě to létalo hlavou a já ho tam viděla den co den.

Zajímavé bylo také to, že manželovi od začátku někoho připomínal. Ale nebyl si jistý. Nedělám mezi lidmi rozdíly. Uklízeč, nebo manažer, to pro mě není měřítkem, jak k lidem přistupovat. Když jsem si ráno chodila v době, kdy zrovna vytíral do pergoly do ledničky pro máslo, pozdravil. Odpověděla jsem mu, omluvila se a poprosila, zda mohu projít, přes vytřený kus, do ledničky. Vždy jsem s ním prohodila pár vět a zjistila, že i když toho moc nenamluví, je to příjemný a milý člověk.

A právě to, je pro mě jediným měřítkem.

A tak jsem každý den prohodila několik vět s uklízečem. Teda, to jsem si myslela, až do doby, než manžel zjistil jeho jméno. Manželova domněnka se potvrdila, byl to jeho známý z dob, kdy sem jezdil na prázdniny. Na tom není nic tak zvláštního.

Jenže:

Ten muž už není jen známý z dětství. Po tolika letech je dnes spolumajitelem velkého masokombinátu. A zároveň tohoto nádherného, velkého, krásně vybaveného kempu, který získal v loňském roce hodnocení „Nejlepší kemp roku“. Jak jsem se dozvěděla, vlastní několik dalších nemovitostí a jak se říká, JE ZA VODOU.

A tak se mi znovu potvrdila věta: Nikdy nevíš, kdy hovoříš s Králem. A zároveň jsem na sebe byla pyšná. Na to, že nedělám mezi lidmi rozdíly, že jsem k němu byla milá a příjemná, i když jsem si do posední chvíle myslela, že je to uklízeč a on to byl zatím úspěšný podnikatel.

Co dělal pro to, aby byl úspěšný? Pracoval, dělal cokoli. Cokoli bylo třeba.

Je zajímavé o tom všem přemýšlet, že?

Já si myslím, že mnoho lidí by se mělo zamyslet nad tím, jak posuzuje lidi kolem sebe. Nikdy totiž nevíte, kdy hovoříte s Krále. A mnoho Králů by se naopak mělo zamyslet nad tím, jak se chová a hovoří se svými podanými.

Květa



12. června 2014

Pomíjivost okamžiku

Proč musíme o něco přicházet, abychom si něco uvědomili?

Teprve když člověk o něco přijde, uvědomí si, jak moc mu to chybí.
Teprve, když člověk o někoho přijde, uvědomí si, jak moc ho měl rád.

Pomíjivost okamžiku.
Jak neskutečně je vše pomíjivé, jsem si uvědomila naplno při loňských potopách. Jeden den se smějete, něco máte, vlastníte, radujete se, prožíváte něco krásného a druhý den, to tak už nemusí být, nemusíte mít z toho „nic“. Co, jeden den. Na to, abyste o něco, co máte moc, moc rádi, přišli, stačí jedna jediná vteřina.
A nemůžete dělat skoro nic.

Zažila jsem a naplno si to uvědomila v loňském roce. Klárka byla s lidmi na pobytovém kurzu kreslení v Roztokách u Křivoklátu ve středisku Ludmila. Nedalo mi to a jela jsem se za nimi podívat. Nádhera, jako v pohádce. Jako vždy bylo krásné počasí, lidé se těšili ze svých nakreslených obrázků, odpočívali, smáli se, …. Nešlo to, nepřipojit se k té pohodě a dobré náladě a začali jsme dělat s Klárkou fotky:

Svítí sluníčko a my se smějeme. Pohled na objekt od řeky, ta je cca 30 m za námi. Žlutý objekt je středisko Ludmila.

Pár dnů na to, jsem viděla to samé místo, kde jsme se fotily, zatopené, celé pod vodou. Nebylo možno se k němu ani dostat. Středisko Ludmila jsem viděla jen z dálky a z druhé strany, ne od řeky, odkud jsme předtím dělaly fotky. Ludmila byla totiž během pár chvil součástí řeky. Řeka tekla z obou stran objektu a každý čekal, na to, kolik toho řeka schová pod vodou.

Postupně mizí silnice, keře, stromy. Žlutý objekt za chatičkami je Ludmila.

Bylo to smutné. Nešlo dělat nic jiného, než čekat. Tam jsem si naplno uvědomila, jak jsou věci pomíjivé. Nemyslela jsem v tu chvíli na věci, ale na lidi. Jak snadno můžeme o někoho přijít a už se to nedá vrátit. Už mu nikdy nebudu moci říci, že ho máme rádi a že… a že….

Tak to hezké raději říkejme a dělejme hned.

Ale na toto téma, až někdy příště. Je to choulostivé téma.

Sluníčkové dny, Květa

14. května 2014

V den svých 50.narozenin se paní Iveta učila své první tahy tužkou a to na kurzu „Sebevědomí - kreslení pravou mozkovou hemisférou“. Jak popisuje své zážitky?



Dobrý den paní Květo,

zúčastnila jsem se Vašeho kurzu kreslení v Liberci. Ráda se podělím o své dojmy. Tip jít na kurz mi dala kolegyně. Nejdřív bylo váhání. Tužka byla naposledy v mé ruce, když byli kluci malý. Co na to manžel? Mám zrovna 50. narozeniny, to se sluší být s rodinou. Musím si vzít den dovolené a bude chybět. A co peníze? Nebudou chybět v rodině? Manželova odpověď zněla, jdi si udělat radost. Neteř a sestra se přidaly. Poslední mne dostal syn: „Mami, život se má žít." A už jsem se těšila, co nového se naučím.

První den nastalo překvapení, já něco umím. Druhý den jsem nakreslila dívku. Jupí !!!! Třetí den se pod mojí rukou objevoval syn. Ale já při tom kreslení slyšela z Vašich úst, paní Květo, příběhy, zamyšlení. To, s čím vytvářel můj mozek obrazy, nebyla jen tužka a papír. Byl to život. Viděla jsem svoje výstupy a pády, radosti a vlastní chyby. Doma jsem dodělávala portrét syna. Ranní hodnocení, jestli se vidí, bylo na 50%. V práci se mne kolegyně zeptala, jestli ho vidím já. Zjistila jsem, že ano, pokud neudělám špatný tah. To mne dostalo jako zrcadlo. Cestou domů jsem si řekla, že ho budu kreslit, než řekne 90%. Jestli se nepovede jeden obrázek, bude další a další. Večer jsem už slavila 98%. Úžasná pochvala.

Nastalo zamyšlení, kresba se dá gumovat. Jaká guma je na duši? Slovíčko „promiň" má své kouzlo, ale musí přijít správné načasování a hlavně odpuštění. Existují i jiné kouzelné slova „prosím“ a „děkuji“. Uměla jsem je správně použít? I kouzlit se musí umět. Zjistila jsem, jak lehké a nebezpečné je „páchat dobro". V těžkém období jsem se zavírala do krunýře. Tam nikomu neublížím. Omyl !!! Ubližovala jsem někomu, kdo je velký přítel a já to neviděla. Děkuji Ti za otevřená slova PŘÍTELKYNĚ. Přijetí omluvy má pro mne velkou cenu.

Paní Květo, udělala jste úžasnou věc. Otevřela jste mi oči. Jen tak se dá kreslit obraz, který je skutečností. Bilancováním mé padesátky jsem nic neviděla růžově. Po tomto kurzu mám chuť žít a tvořit. Aby si mne mohly vážit mé děti. Ne mámy, která se stará, aby jim bylo dobře. Chci být máma, kterou si budou vážit za to, co umí. Těší mne být nejen mámou, ale i jejich učitelkou. Vidět věci správně a moje ucho je tady pro ně. Vím, že vše závisí na mně. Mám krásné plány na dalších 50 let. Děkuji své rodině, přátelům. Děkuji všem, co se tohoto kurzu zúčastnili. A hlavně velké „DĚKUJI“ patří Vám, paní Květo. Děláte krásnou práci.

Toto byla nejlepší oslava mých narozenin. Investice do mého života. Udělat první krok... a není to jednoduché. Hlavní je chtít.

Iveta P. (Liberec)

Takto kreslila při příchodu na kurz:

Toto si odnášela z kurzu, kreslila portrét svého syna.

A když se vrátila domů. Nedalo jí to a jak napsala, ztvárnila své rodiče po 60letém soužití.

Paní Ivo, děkuji za Váš krásný dopis, k tomu není co dodat :-).

Květa

7. ledna 2014

Je to tady…… (jak vznikají nápady).

Na začátku to byl jen takový obyčejný nápad. A to, nakreslit si tuhle dívku. Moc se mi líbila. Dopadlo to takhle:

Kurz kreslení - komix - James Bond

A když byla nakreslená, měla jsem pocit, že jí od úst jdou slova. Jako by na mě ta slova sama křičela. Říkala: „ Tááááak a teď to prasklo“. To jsem ještě nevěděla co, „co vlastně prasklo“.

A tak jsem to zkoušela dát na papír a dopadlo to takhle:

Kurz kreslení - komix - James Bond

A pak jsem uviděla jeden svůj již nakreslený obrázek a napadlo mě to! A najednou to vypadalo v náčrtu už takhle.

Kurz kreslení - komix - James Bond

Když ten náčrtek viděly Klárka s Martinkou, nevěřily vlastním očím. Ale překreslené do reálu to už vypadalo takhle:

Kurz kreslení - komix - James Bond

A byl na světě NÁPAD ! ! ! :-) :-) :-)

Vlastně první myšlenka, která se pak postupně rozvíjela a po půl roce práce to dopadlo takhle.

Ta práce mě neskutečně bavila. Bylo to zas úplně jiné, než učit lidičky na kurzu kreslit. Něco se mi tvořilo pod rukama a zase jinak, než jsem byla doposud zvyklá. Bylo to spojení manuální zručnosti a techniky. Techniky, která to pevně dané na papíře, dokáže rozhýbat. Já sama umím tu první část, dát to na papír a nad tím druhým se mi tajil dech. Viděla jsem, jak někdo jiný, který má jako koníčka to, co já sama zatím neovládám, dává celému nakreslenému příběhu život.

Zručnost a technika. Jak se nádherně doplňují. I v životě se může vše doplňovat, když… Když co?

Když se jedno nepovyšuje nad druhým, když se jeden nepovyšuje nad druhým. Když jedno uznává druhé, když jeden uznává druhého. Když chce jedno pracovat s druhým, když chce jeden pracovat s druhým. Když jedno naslouchá druhému, když jeden naslouchá druhému. Když jedno respektuje druhé, když jeden respektuje druhého. A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Práce na tomhle minifilmu pro mě byla něco nového, moc zajímavého. A já si ověřila, že kdy spojí úsilí dohromady dvě generace (věkové) a dvě techniky (rukodělná zručnost a moderní technika) dopadá to krásně a baví to a jsou krásné pocity při práci a …..vůbec nevadí, že to ti lidé dělají jako svou zálibu, že nejsou profíci a že jsou generačně tak daleko od sebe.

Je to proto, že se dokáží domluvit, vyjít vstříc, respektovat názor druhého a dělat to s radostí.

Přeji Vám v životě také tak hezké pocity, při dokončené práci, jako zažívám teď já.

Je to nádherný pocit a je tu pro mě :-).

Děkuji těm, kteří mě k těmto pocitů dokázali dovést, těm, kteří se na minifilmu podíleli: Největší kus práce, spolu se mnou, na filmu udělala moje kolegyňka Klárka Paroubková. Dále syn Jirka, dcera Martinka, dobrá známá Vierka Lapáčková a video zpracoval do konečné podoby František Sulzer. Děkuji. :-)

Květa Hochmalová

12. prosince 2013

Vánoce 2013 - www.hochmalova.cz


1. listopadu 2013

Není důležité „CO“ říkám, ale „PROČ“ to říkám.


Zdroj: Řeč těla - Allan Pease


Je několik okamžiků v mém životě, které mnou hodně, doslova otřásly. Nebudu teď hovořit o tragédiích, o nemocech, smrti a pod. To myslím, že zažil každý z nás a každý si takový otřes dokáže představit. Ale popíši jiný druh otřesu. Je to otřes na základě slovního vyjádření druhé osoby. Ve skutečnosti může být takový otřes, šok, nebo slovní rána stejně silný (někdy i silnější) jako zmíněná tragédie, či jiná velmi nepříjemná věc.

Před lety jsem pracovala u jedné velké zahraniční firmy. Abychom byli stále lepší, dokonalejší a proškolenější, najala firma jednoho školitele z Anglie. Byl to, jak se říká, skutečný profík. Nic s ním jen tak nezatřáslo, city a emoce si držel pevně pod kontrolou. Jako by ani žádné neměl.
Měl za úkol nás sledovat, školit a jednou za čas jednoho z nás vybrat a doporučit vedení, jako nevyhovujícího. Znamenalo to odchod – vyhazov - výpověď. Všichni to věděli, naše bytí, či nebytí (pracovní) záviselo na tomto člověku. Nikdo z nás o tu práci nechtěl přijít a tak jsme se měli všichni na pozoru, stále jsme byli pod drobnohledem a vlastně měli stále strach.
Když se objevil na firmě, bylo lépe ho nepotkat, nebo se včas vyhnout. Někdy to ale nešlo a tak jsme museli kolem něho projít. Znamenalo to, nejen projít a pozdravit se s ním, ale prohodit pár slov. Ale každé slovo, každý Váš pohled, pohyb, každé gesto, bylo bedlivě pozorováno a použito buď ve Váš prospěch, či neprospěch. Hrozný pocit. Takže vlastně nešlo jen nevinně projít, pozdravit se a jít dál.

A teď popíši jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem s této souvislosti měla.

Jednou jsem ho zase na firmě potkala a nešlo se vyhnout. Pozdravila jsem, na chvíli se zastavila a prohodila pár neutrálních vět. Ani neznám jestli poslouchal, zda ho to zajímalo, občas jen tak přitakal. Ale zato mě bedlivě pozoroval. Nebylo to vůbec příjemné a tak jsem se chystala po pár větách raději rychle odejít a rozloučila se. Jediná slova, která za tu chvilku komunikace pronesl, byla právě ta na konci. Do té doby stále mlčel a teprve na mé rozloučení pronesl: "Paní Hochmalová, mě vůbec nezajímá, CO mně říkáte, ale PROČ to říkáte."

A mlčel dál.

Nedokážete si představit, jaká to pro mě byla sprcha. Byla jsem jak opařená. Uvědomila jsem si, hloubku toho, co mi říká. Mlčky jsem se odpotácela.
To víte, že jsem si uvědomila, proč jsem mu to říkala, konec konců jsem to nahoře popsala. A přesto, že to byly neutrální fráze, povídání, mělo svůj důvod. Já mu tím něco o sobě říkala.
Ať byl, jaký byl, měl pravdu. Od té doby se snažím s lidmi mluvit jinak, neznám, zda se mi to vždy daří. Ale často si na ta jeho slova vzpomenu.
Jen si vemte, kolik z nás říká něco jen proto, aby se druhému zalíbil, aby se zavděčil, aby si ho někdo všiml, aby ho pochválil, aby ho povýšili, aby jen tak nemlčel, aby dostal uznání, aby ho měli rádi, … aby si všimli, že druhý není tak dobrý, aby…(kolik „aby“ by tu mohlo ještě být?)

Je to zajímavé pozorovat. I já si teď často, když s někým hovořím, kladu otázku: „Proč mi to vlastně říká?“ Někdy nenajdu odpověď, ale někdy, ano. Někdy je ta odpověď příjemná a někdy se nestačím divit.
Zkuste si pokaždé, když budete s někým hovořit, upřímně říci, „Proč mu to vlastně říkám?“
Zjistíte, že často říkáme věci jen proto: aby nebylo trapné ticho, abychom se předvedli, abychom byli zdvořilí, abychom byli milí, abychom se zalíbili, abychom ukázali, že jsme dobří,… Když to shrnu: takže vlastně ze strachu, ze zbabělosti, z vypočítavosti,…
Někdy dokonce někomu něco říkáme a přitom ta slova platí, jsou mířená, na vedlejší osobu. Proč? Také jste to zažili?

Není to všechno divné?

Pokaždé, když se budete ptát „PROČ“ a při odpovědi budete dost citlivý a upřímní, vyplují na povrch zajímavé věci, o Vás, o druhých.

Květa

9. června 2013

Přestaňme ždímat, pečujme o ni…


Zdroj: https://www.facebook.com/pages/Ka%C5%BEd%C3%BD-den-z%C3%A1zrak/271880172916560


31. října 2011 naše zeměkoule oslavila narození miminka, které chybělo k dosažení 7 miliard obyvatel. Takovéto cifry jsme byli schopni dosáhnout dokonce už o 2 roky dříve, než OSN v roce 2004 předpokládala. Je to však opravdu takový důvod k oslavám? Představte si, že ještě kolem roku 1650 nás bylo pouhých 500 milionů. Během dvou seti let se tento počet zdvojnásobil a na počátku 19.století jsme již dosáhli první miliardy. Huráá, někdy kolem roku 1800 padla ta magická cifra… 1 miliarda! Země se o nás starala dobře a to bylo vidět i na našem dalším vývoji. Příroda k nám byla opravdu štědrá, protože nám umožnila, abychom o necelých 200 let později dosáhli už neuvěřitelných 6 miliard! Neuvěřitelný přírůstek, že?

Zatímco naši předkové si ve svém počtu mohli znečišťovat prostředí, jak chtěli, aniž by se to výrazně podepsalo na naší planetě, v dnešním zastoupení 7 miliard představuje pro Zemi obrovské zatížení už jen uspokojení základních potřeb každého z nás. 7 miliard už je ohromný počet a abychom nakrmili každého jedince, využíváme již k produkci potravin takové procento půdy, jaké je jen únosné. V této chvíli přichází velice vážná otázka: „Bude Země schopná nás i nadále živit? Bude i nadále jídlo pro všechny?“ „Jistě, že ano,“ odpovíme si. „Více půdy už sice k obdělávání nezískáme, ale člověk je inteligentní stvoření, dokáže díky svému vývoji za pomoci mnoha vynálezů úrodnost půdy zvýšit, a tak nakrmit každého.“ Dnes ještě ano, ale náš počet narůstá neuvěřitelně rychle. V roce 2004 OSN odhadovala, že 9 miliard dosáhneme v roce 2300, v roce 2010 tuto hranici již ale posunula na rok 2050. Pokud by ale vývoj našeho přírůstku pokračoval stejným tempem, bude Zemi v roce 2300 obývat 143 miliard lidí! Jak uživit takové množství? Vypuknou války o půdu, potraviny a energii? Takovou zátěž přeci Země nemůže vydržet.

http://zpravy.ihned.cz

Naše planeta vytrvale odolává, drží a my stále vymýšlíme nová hnojiva a vylepšováky, které by pomohly dostat ze země ještě více. Zatímco propočítáváme, kolik obyvatel tato planeta ještě unese, přicházejí zprávy, které popisují naprostý paradox této situace. Podle posledních zpráv až 50% jídla skončí v odpadu! Téměř 2 miliardy tun potravin ročně přijdou na zmar. Ročně spotřebujeme 550 miliard kubíků vody na vypěstování rostlin, které nikdo nevyužije, které vyhodíme! Toto je ohromné plýtvání přírodními zdroji. Zemědělství je největším konzumentem sladké vody, významným spotřebitelem energie a obrovskou zátěží pro životní prostředí. Vypěstování našich 4 miliard tun potravin ročně je pro naši zemi obrovskou zátěží a my přesto polovinu vyhodíme. Strachujeme se, jestli nám za pár let Země dá dostatek potravin a přitom s nimi takhle plýtváme. Obáváme se nárůstu obyvatel, přitom Země by dnes byla schopná uživit dvojnásobek. Ale my se nestaráme o to, jak tyto zdroje ušetřit do budoucna, my opět přemýšlíme jen nad tím, jak ze Země dostat ještě více. Ale opravdu potřebujeme tolik?

http://ekolist.cz

Martina

4. února 2013

Soudnost a Stud

O soudnosti a studu nepřemýšlím poprvé. Ale dění, které se kolem nás odehrává mě přinutilo přemýšlet hlouběji a podělit se s Vámi. Přemýšlím, jak je možné, že se někteří lidé vůbec, ale vůbec nestydí a nemají žádnou soudnost? A přitom to jsou lidé, kteří vystupují na veřejnosti, zastupují nás, hovoří v televizi a měli by jít příkladem.

Volba prezidenta republiky

Ještě než jsem se rozhodla zajímat se o kandidáty na post prezidenta, řekla jsem si, že bych si nejprve měla já sama za sebe říci, jakou mám vlastně představu. Jaký by měl nastávající prezident být, jaké by měl mít vlastnosti, jaké vystupování, jaké přednosti, jak by měl umět hovořit, naslouchat, jednat s lidmi, …Prostě jsem si udělala takovou, mou představu. Nemyslete, ze zkušenosti jsem si tu představu udělala lidsky, žádné přehnané iluze. Prostě, aby to byl takový slušný, vzdělaný, příjemný člověk, trochu osobnost a charizmatický. Zda muž, nebo žena, to je prostě jedno.

A tím jsem se řídila, podle toho jsem přistoupila do prvního kola. Samozřejmě jsem byla i zvědavá, koho a proč budou volit ostatní. Byla jsem hodně překvapená. Lidé nevolili podle citu, kdo je jim blízký, kdo jim sedí,…ale začali kalkulovat. A já kolem sebe slyšela: "TEN nebo TA se mi líbí nejvíce, ale nemá šanci se dostat do druhého kola. A tak ji/ho volit nebudu, ale dám raději hlas…"

Co to lidé dělají? Přece šance je "vždy". Ale musím k tomu přistupovat bez kalkulace. To přece nejde. Představte si, kdyby kalkuloval třeba "lékař záchranné služby" při autonehodě a řekl by si: "Myslím, si, že tamhleti dva mají menší šanci, že přežijí, tak je ani nakládat do sanitky nebudu, zdržovalo by nás to a tihle tři jsou na tom celkem dobře, tak je naložíme a honem jeďme."

Je to tvrdé, ale je to to samé. Lékař by odstřihl někomu šanci, z vlastní vůle, díky své kalkulaci. Dle své kalkulace ba někoho ošetřil a někoho ne, někoho by nechal žít a někoho ne. My si také odstřihli šanci. Nedali jsme také šanci člověku.

Je to smutné, ale opravdu stejné.

A tak to dopadlo tak, jek to dopadlo. Poslední dva kandidáti. Neměli zdaleka to, co jsem si u člověka jejich postavení a pravomocí představovala, ale neměli ani soudnost a stud.

A najednou se máte rozhodnout mezi dvěma kandidáty, z nich jeden se nestydí házet špínu a lži na druhého, jeho chování je chování arogantního malého kluka, neumí slušně jednat s lidmi a …škoda mluvit. Jak jen je možné, že se nestydí, že mu není hanba. Jak jen je možné, že to lidem nevadí?

Možná jsou také takoví a proto jim to nevadí.

A druhý? Jak to, že nepozná, že jeho věk je již tak pokročilý, že jeho tělo už ani nemůže vydržet, to co tělo mladého člověka. Jak je možné, že mu nevadí, že je mu poukazováno na to, že v pracovní době spí. Prostě spí ve sněmovně, na veřejných akcích. A dělá si z toho legraci.

Představte si jen, že by dotyčný kandidát šel do divadla, sledoval by třeba Labutí jezero a sólistka by si několikrát během představení na podiu schrupla, nebo by některým muzikantům z orchestru najednou spadla hlava a oni by si poklimbávali, myslíte, že by se neozval? Že by se mu to líbilo? To víte, že by se ozval a jak.

Jenže my si to necháme líbit. A to je ještě smutnější.

A volíme.

Mezi čím volíme?

Jak řekl jeden z neúspěšných kandidátů na dotaz, koho bude volit ve druhém kole: "Je to jako bych se měl rozhodnout mezi prasečí a ptačí chřipkou."

A my skutečně volili. A také rozhodli. Volili jsme lidi, kteří nemají ani soudnost, ani stud. Jak to může asi jít dál?

Smutné. Jak to asi může vše skončit? A takto se rozhodujeme i jindy, jinde, každý den, v běžném životě. Veřejná volba prezidenta byla jen veřejná ukázka našeho způsobu uvažování a rozhodování.

Květa



20. ledna 2013

"100 000" návštěvníků na našem webu

18. ledna 2013 otevřel naše stránky stotisící návštěvník.

Ráda bych, Vám za celý tým, poděkovala za Vaši přízeň a zájem. Již dvanáctým rokem (to jsme ještě neměli ani stránky) se Vám snažíme dělat radost, v něčem Vám pomoci, něco Vás naučit.

S láskou, nadšením, se budeme i nadále snažit, abyste z našich kurzů odcházeli, nabití energií, více věřili sami sobě, lépe se v sobě vyznali a v neposlední řadě, abyste svými obrázky rozdávali radost sobě i svým blízkým.

I nadále budeme vděčni za jakoukoli zpětnou vazbu, námět, za každý Váš dopis. Musí, říci, že Vaše dopisy i obrázky jsou krásné a my je bedlivě ukládáme. I nadále rádi na každý odpovíme.

Za celý tým Květuše Hochmalová



22. listopadu 2011



12. prosince 2010



17. srpna 2010


VDĚČNOST

Když se mi do ruky dostala prezentace, kterou vám za chvíli představím, začala jsem přemýšlet:

Umíme být dostatečně vděční? Dokážeme dostatečně a od srdíčka ocenit to, co dostaneme? Dokážeme mít radost z dárků, z toho co přichází, z toho co máme?

Někdo to dokáže, někdo méně, někdo vůbec. Kam patříte vy?

Nabízím vám ukázku toho, jak dokáže být vděčná a mít radost paní Hana. Krásným způsobem dokázala poděkovat svým blízkým, kteří ji obdarovali. Ten dárek byl kurz kreslení, moc si ho přála.

Podívejte se, jak je možné poděkovat:

Klikni

Nádhera, že?
Dokázala to tak, že nejbližší byli dojati a museli osušit i nějakou slzičku.
Takové slzy přeji každému: jsou to slzy štěstí, dojetí, lásky, vděčnosti, souznění a porozumění.

Květa

15. června 2010


Před několika dny, jsem se vrátila z pobytového kurzu „Řeč těla“. Dostala jsem zase krásná psaníčka.

Jestlipak na mě zbylo nějaké psaníčko?

Jen na vysvětlenou: Součástí kurzu je uvědomit si, jak působím na své okolí , na lidi kolem sebe, kde dělám chyby, co dělám naopak dobře. Určitě vnímáte, že je to velmi choulostivá věc. A tak si lidé během kurzu píší inkognito (nebo s podpisem) psaníčka, dávají je do kapsáře se jmény druhých a ti si je pak mohou přečíst. Každý den je vyhlášeno nějaké téma např: jaký ji měl první dojem z…(píše každý každému). Napiš pěti lidem, kteří tě dnes něčím příjemně překvapili a napiš čím. Jindy : kdo tě dnes nepříjemně zaskočil. Atd.

Každý má svou kapsičku se svým jménem. Předem nezná, n zná ze své vlastní zkušenosti. Svědomí však nehryže - to my se jen snažíme ho odehnat - a to nejde, my to víme. To my se snažíme se před ním schovat - a to nejde, to my také víme. Když to nebudeme chtít respektovat, tak nám snad pouze zbývá se zbláznit. My jsme v chybování mistři světa - to prvenství máme opravdu zcela zaslouženě - snad pouze v chybování jsme asi všichni dokonalí či téměř dokonalí.

Žádný div, vždyť to každodenně intenzivně trénujeme!

Proč však, když se i v jiných 'disciplinách' snažíme - ale bez výrazného úspěchu?! Protože si stále myslíme, že svědomí nám vyčiní, vynadá, že nás chce 'hryzat'! Ono ale i v takovém momentě pouze říká svým nenapodobitelným a stále stejně laskavým hlasem -

'Kamaráde, mýlíš se'

Svědomí nemá v úmyslu nás vyřídit. Svědomí je naše bílá skříňka našeho života, která nám v každém momentě svým nenapodobitelným a stále stejně laskavým hlasem předkládá hodnocení našich činů - bez jakéhokoliv nátlaku.

Bylo by velmi moudré si uvědomit, že pro každého z nás by bylo opravdu velkým přínosem, si z vlastního svědomí udělat osobního rádce. Asi bychom se pak i přestali rychle divit, že svědomí umí též pochválit. To bychom ale byli již na cestě od naší „dokonalosti v chybování“ směrem opačným. Možná by pak stačilo se pouze ztišit a naslouchat tomu nenapodobitelnému a stále stejně laskavému hlasu -

'Kamaráde, NEmýlíš se, jsi na správné cestě.'

ZS

30. července 2008


Slečna Eva Řepová, která prošla kurzy: Kreslení pravou mozkovou hemisférou, Pastelky i Řeč těla mi poslala dva nádherné citáty. Zde jsou:

Pastelky-detail

První citát:
"Malovat je snadné, když nevíte jak. Je však obtížné, když to víte."
Edgar Degas

K tomuto citátu byl ještě moc hezký text:

Děti jsou od přírody tvořivé. Dělají všechno bez dlouhého uvažování. Malují, co je napadne, zpívají a tančí podle svého. Potom jdou do školy a všechno se změní. Tvořivá činnost dostává pravidla. Člověk poznává, že jsou dobré a špatné způsoby, jak malovat, zpívat, tančit, a že vůbec není jednoduché být tvořivý. Nebylo by však možné zkusit to na chvíli znovu jako dítě?

Druhý citát:
"Když si myslíš, že můžeš, dokážeš to. Když si myslíš, že nemůžeš, máš pravdu."
Mary K. Ashová

Co tomu říkáte?
Obzvláště ten druhý citát se mnou zatřásl. Je v něm nesmírná síla a pravda.

Zkuste najít nějaké situace ve svém životě, kdy jste si mysleli : „Že můžete…“ A naopak, kdy jste si mysleli : „Že nemůžete…“

A jak to dopadlo…?

Květa

30. května 2008


Zbavování se zodpovědnosti.

Krtek
"zdroj - kalendář 2008, Zdeněk Miler"

Nedávno jsem jela autem a vedle sebe jsem měla spolujezdkyni. Během cesty jsme se chtěly protáhnout a tak jsme zastavily na dálniční benzinové pumpě. Odstavná plocha byla tak, že stálo jedno auto za druhým, ve směru jízdy, podél obrubníku. Stálo zde jen jedno auto, tak jsem se zařadila za něho, cca 3 metry za zadkem jeho auta jsem měla čumák svého auta. Otevřela jsem si okénko, vypnula jsem motor, vyndala klíčky a pozorovala řidiče (muže), který právě nasedal do auta přede mnou. Nastartoval a rozjel se.

Bohužel ne vpřed, jak by se předpokládalo (po směru jízdy), ale jeho auto se rozjelo vzad a já viděla jak se třímetrová vzdálenost , která nás od sebe dělí, rychle zmenšuje, až do mě narazil. Byl to mžik, nestačila jsem nic - ani říci, natož vsunout klíčky do zapalování a poodjet vzad. Jen jsem vyvalila oči a rána. Proč nejel dopředu, před ním nikdo nestál? Má spolujezdkyně okamžitě zareagovala a řekla, že to zařídí. Vystoupila a šla se podívat jak vypadá můj předek a jeho zadek. To samé udělal řidič auta, který do mě narazil.

Pozorovala jsem vše ze sedadla vozu. Řidič i má spolujezdkyně se sklonili k autům a rychlým okem obhlédli plechy. Otevřeným okénkem jsem zaslechla, že je to dobré.
Cizí řidič se tedy spokojeně narovnal, ale najednou zhurta spustil na mou spolujezdkyni: „Blíž už jste se postavit nemohly??? To snad není možný…“
Nevěřila jsem vlastním uším ani očím. My stojíme v řadě za sebou, on se rozjede místo dopředu dozadu a teď se snaží přehodit „horkou bramboru“ na nás. Má spolujezdkyně byla tak překvapená, že se nezmohla na slovo a jen koukala. Byla tak překvapená reakcí toho člověka, že snad začala uvažovat o tom, že má pravdu, že ta srážka je naše vina.

To už jsem musela vystoupit z auta. V klidu jsem tomu muži řekla: „Už nic neříkejte, už nepokračujte. Buďte rád, že se nic nestalo. Protože za to jste zodpovědný Vy.
Když se rozjíždí auto, tak dopředu. Když náhodou potřebuje dozadu, tak je povinností řidiče se podívat, zda za ním někdo nestojí a to jste neudělal a rozjel se.“
Už neřekl nic, rychle nasedl do auta a odjel.

Podívala jsem se na svou spolujezdkyni a uvědomila si, že by si to nechala líbit. Je ´“tak hodná“, že by si to nechala líbit i když byla v právu. Takových lidí je spousty. Jsou prostě příliš hodní. A ostatní si na ně dovolí - cokoliv.

Také jsem si uvědomila , že je naopak spousty lidí, kteří to zkoušejí. Jestli náhodou nemohou hodit vinu na někoho jiného. Zkouší, jestli se ten dotyčný nechá. A když to jde, tak to udělají. Snad se ani nestydí. Přemýšlela jsem a napasovávala si tu situaci na několik lidí, které znám. Přemýšlela jsem, jak by se asi zachovali… Je to zajímavé, o tom přemýšlet…

„Kam patříte Vy? Necháváte si líbit? Pokud jste v právu, dokážete se ozvat? Nebo byste to přešli, vždyť se nic nestalo? Nebo byste reagovali až v případě, že by vznikla škoda na autě? Přemýšlejte o tom…

Dobrá rada na závěr :-): „Pokud jste v právu, nenechte se, ozvěte se. Nemusíte ani křičet a rozčilovat se, funguje to.“

Mnoho příjemných zážitků na cestách, Květa

18. dubna 2008


Pokud Vás zajímá názor na knihu „Poselství od protinožců“, čtěte dál.
Se souhlasem pana Ptáčka jsem zde umístila jeho dopis doslovně.
Květa

Jiri_ptacek

Přeji dobrý den paní Hochmalová!

Tu knihu jsem četl už před pár lety. Od té doby ještě několikrát. Zamávala se mnou. Od té doby jsem si mnohokrát potvrdil, že život funguje přesně tak. Víte, já třeba hrozně rád jezdím na vandry. Do lesů a skal. Sám. Jednou jsem se coural týden nebo dva ve skalách okolo našich hranic s východním Německem. Došla mi pitná voda. Zrovna jsem byl v Německu. Všechny prameny na mapě zakreslení, byly suché. Šetřil jsem vodou a poslední den měl už jen asi půl litru. Bylo teplo a chůze po horách bez vody docela vyčerpávala. Německy neumím, přesto jsem změnil trasu a prošel dvě vsi (normálně se vesnicím vyhýbám), ale nebyl tam obchod, ani nikdo venku, koho bych mohl posunky požádat o vodu.

Ve chvíli největší frustrace, jsem si sednul u cesty na louku, podíval se na rozpálené slunce a najednou se uklidnil. V duchu jsem oslovil Boha (nejsem členem žádné církve) a řekl, že jsem vyčerpal všechny možnosti, které jsem mohl já využít. Nyní, že je to na něm. Pokud mám poznat žízeň, že jsem připraven. Pokud, že mě musí k vodě zavést on, já už nevím, co dál. Odevzdal jsem se do rukou osudu se šťastným srdcem a úsměvem na tváři.

Po několika hodinách jsem našel výtečnou chladivou vodu vytékající ze země do napajedla pro krávy. Nikdy mi nechutnala tolik, jako tehdy. Zbytek vandru byl úplně jiný než kdykoli jindy.
Když začalo pršet, nekabonil jsem se jako jindy. Svlíkl jsem se do naha a nahlas křičel Děkuju! za to že se příroda rozhodla mě umýt. Kdyby mě někdo viděl, jak tam tancuju po cestě v dešti nahý, s husí kůží a drkotajícími zuby, ale šťastný, tak by asi zavolal pro psychiatrickou pomoc.
Byla to nádhera se naprosto odevzdat Bohu, přírodě či jak to jmenovat, stejně jako to domorodci učili paní Morganovou. Život a svět okolo sebe jsem vnímal úplně jinak.

Doporučuju ku přečtení ještě druhou její knihu o domorodcích v Austrálii. Poselství z věčnosti. Jen tedy pro mne nebyla ta četba tak povznášející jako Poselství od protinožců. Naopak je to docela depresivní a ve mě vyvolalo vztek na naší takzvanou "civilizaci" Ale je to poučné si i tuhle knihu přečíst.

No nějak jsem se rozepsal. To se mi nestává. prostě jsem cítil potřebu Vám to sdělit. Pokud jste dočetla až sem, tak děkuji za "vyslechnutí" a doufám, že jsem Vás moc neobtěžoval.

Jířa Ptáček

Pane Ptáček, naopak. Jsem moc ráda, že jste se s námi podělil. Jako projev mé radosti , jsem si dovolila před Váš dopis dát vlastnoručně zhotoveného domorodce z keramiky, snad se Vám bude líbit.

Květa Hochmalová

14. února 2008


Paní čekala na kurz 3 roky. Kolikrát za tu dobu vyšlo sluníčko?

Sunset

Občas se mi na kurzu kreslení stane, že mě něco, nebo spíše někdo, něčím překvapí, někdy až dojme. Někdy až tak, že mám slzy na krajíčku.

Kdy to bylo naposledy…

Nedávno.
Když jsem si uvědomila nadšení, důvěru a vděčnost jedné ženy na kurzu. Na konci my vyprávěla, že na můj kurz čekala 3 roky. Představte si, před 3 toky se o kurzu dozvěděla, moc si přála na něj jít, ale po rozvodu s manželem zůstala sama s dítětem a neměla peníze, aby si ho mohla zaplatit. Byla ráda, že se finančně postará o sebe a dítě. Když se po třech letech vše uklidnilo, manžel odešel a jí zůstal byt, prodala ho a šla do menšího.

Bylo to pro mě neuvěřitelné, protože ta žena říkala, že první, co si za peníze z prodeje bytu koupila, byl „můj kurz“ kreslení. Ona si šla koupit můj kurz kreslení, po kterém 3 roky toužila.

Přála bych Vám zažít ten pocit, který jsem zažívala.
Nedá se to popsat. Chvíli - euforie, nadšení, pak - strach, obavy. Neuvěřitelně rychle se střídaly pocity nadšení a obav. Nadšení z toho, že je tu, u mě. A obavy z toho – dala jsem jí vše co jsem mohla? Naplnila jsem její představy? Byla to ohromná úleva, když jsem se dozvěděla, že ANO. Že se jí to moc líbilo a našla co hledala. Spousty odpovědí na své otázky – ze života, z rodiny, z ezotery, byla ráda, že jsem jí ukázala, kudy jít dál, kde hledat, na koho se případně obrátit a k tomu si ještě odnášela vlastní rukou nakreslené portréty.

Věřte, že i tak Vás ještě několik dní napadá - nemohla jsem dát ještě víc? Nechtělo to ještě něco? Dokonce je to v tomto kladném případě mnohem silnější (myslím ty otázky, které Vám nabíhají v hlavě), než když se stane, že někdo přijde omylem na Váš kurz, nepřečte si informace co tam bude a očekává něco jiného.

Nebylo to poprvé, kdy mi někdo říkal, že na kurz dlouho šetřil. Mohu Vám říci, že pokaždé, když něco podobného slyším, jsem ochromená dojetím, ale zároveň mě mrazí, když si uvědomím, jaká je to zodpovědnost. Je to radost a zároveň tíha... Někdy nevím co s tím.

Ale co vím určitě…
je to, že budu vždy učit tak, aby kdokoli z Vás mohl říci: ANO, to mi stálo za to, dobře jsem investoval své uspořené korunky a udělal bych to zas.

Děkuji té ženě i ostatním lidem z kurzů za důvěru, Květa.



18. ledna 2008


Poselství od protinožců

Ráda bych Vám doporučila moc hezkou knihu. Jmenuje se „Poselství od protinožců“ a napsala ji Marlo Morganotá. Je to příběh podle skutečné události a myslím, že mnoho lidí oslovil. Po přečtení je o čem přemýšlet. Jak se říká, přehltla jsem knihu jedním dechem. Jestli Vás pohltí tak, jako mě, nebudete mít zase za pár dní co číst. Ale je fakt, že budete mít o čem pár týdnů přemýšlet.

Přeji Vám hezké počteníčko. A když mi na e-mail: hochmalova.k@seznam.cz napíšete, jak se Vám kniha líbila, budu ráda.

Květa




8. prosince 2007


PF 2008

A opět je tu konec roku. Přemýšlela jsem o tom, co bych Vám letos napsala.
A nakonec jsem usoudila, že není co nového psát. Že ten letošní rok byl hodně podobný tomu předchozímu. A že je to vlastně moc dobře. Že je nádherné, že mohu použít slova z loňského roku:

Jsem šťastná, že i letošní (v pořadí již šestý rok) bylo komu, co předávat., že o kurzy „Sebevědomí- kreslení pravou mozkovou hemisférou“, „Pastelky“ i „Řeč těla“ byl takový zájem. Pro mě je to velká pocta a zároveň známka toho, že to, co dělám, dělám poctivě a že to má nějaký smysl. V letošním roce jsme navíc otevřely kurz „Kreslení pro DĚTI“. Kurz je teprve v plenkách, ale i zde je stoupající zájem ze strany dětí.

Děkuji lektorkám - paní Drahoslavě, paní Mirce a slečně Klárce za jejich práci v roce 2007. Za to, že do každého kurz šly s nasazením a naplno. Spokojenost čitelná na tvářích účastníků kurzu i práce, které si lidé i děti z jejich kurzů odnášeli, jsou důkazem dobře odvedené práce :-).
Musím poděkovat asistentce paní Marii, která zpracovává Vaše objednávky na kurzy a s kterou máte první písemný, či ústní kontakt.Věřte, že ať je písemný, či ústní /po telefonu/, je vždy s úsměvem :-).

Vám všem, kteří jste prošli mými kurzy, bych touto cestou chtěla říci:

Děkuji za Váš velký zájem o kurzy, děkuji za milé e-maily, které mi píšete i za zpětnou vazbu, kterou mi písemně na kurzy dáváte. Za veselé i smutné příběhy, které mi píšete – je to pro mě známka toho, že mi věříte. Jsem moc ráda za dopisy, které přicházejí poštou. Za kresby, které po kurzu kreslíte doma a které mi posíláte, jsou nádherné. Věřte, že bych je nejraději někde vystavila, nebo umístila na stránkách. Každý Váš dopis čtu s nadšením, hřeje mě to, obzvlášť pak, když z toho dopisu vnímám, že jste se nezastavili a pokračujete v poznávání i sebepoznávání dál. Když se, na základě uvědomování si věcí na kurzech , měníte.
Ještě jednou Vám všem za celých těch 6 let děkuji a z celého srdce Vám přeji , ať ten další rok 2008 je pro Vás šťastným, veselým , bohatým a přejícím lásce. Ať se i v tom novém roce pošoupnete o kousek dál.

Těším se na Vás v roce 2008.
Květa Hochmalová




5. října 2007

Myslím, že už to bude tak 4 roky, co jsem dostala e-mail o miminkách. Tak moc se mi stále příběh miminek líbí, že Vám ho musím dát přečíst. Škoda, že autor je neznámý, ráda bych připsala i jeho jméno pod text.
Květa


Rozhovor dvou dětí.

V bříšku těhotné ženy jsou dvě miminka. První se druhého zeptalo:

Věříš v život po porodu?

Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak…

Hloupost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

To nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

No, to je přece nesmysl! Běhat se nedá, jen to zkus a a jaké téma se bude psát, nezná co přijde a od koho přijde. Lidé si píší tak, aby druhému pomohli vyznat se sám v sobě. Ne aby ho ranili, nebo ublížili. Mohou si pak tolik uvědomit… Tato skupina čítala 22 lidí, se mnou druhou lektorkou a lidmi z druhé slupiny 29 lidí. Zase si navzájem tolik pomohli, někteří zpětně říkají, že si psaníčka nalepují na velkou čtvrtku a rámují, jako obraz. To aby se jednou, až jim bude úzko, mohli na texty podívat a číst, aby jim pomohly a dodaly sílu.

Pokaždé jsem na kurzu tolik vytížená, že nemám svou kapsičku se svým jménem. Ale pokaždé si lidé najdou možnost, kam mi psaníčka dát, takže je vlastně nechtěně dostávám také. I tentokrát jsem dostala.

Doma jsem četla… Je to krásné… Děkuji…
Po přečtení tak krásných textů přemýšlím, jaká jsem, zda si to, co napsali opravdu zasloužím? Zda je možné, že jsem opravdu tolika lidem změnila život. Přemýšlím. Zda slovo, nebo slova, která řeknu, nebo příběhy, které dávám jako příklad, mohou natolik zapůsobit na člověka, že si tak moc uvědomí? Uvědomí a změní: sám sebe, své blízké.
Lidé, děkuji. Děkuji, že jste a že píšete… Je to krásné. Také to někdy potřebuji, jsem vám vděčná…nejen abych znala, že ta práce má smysl.
Dočetla jsem.
Dlouho si to vychutnávám a pokouším vnímat a popsat, jak to cítím, vnímám.
Cítím: Dojetí…..Pak tečou slzy…. Úleva... Je to krásné…
Ale naskakuje myšlenka: zasloužím si to? Nemohla jsem dát ještě víc? Nešlo předat ještě více informací?
Ano pochopili jste, pokazila jsem si to „svou přísností“.

Vždy bude totiž odpověď „mohla“. Ale všechno má svůj čas a já stále tak spěchám… Tolik toho chci dát…

Květa

26. 1. 2010


Zdroj: Dream life

Zdroj: www.ordinace.cz

Manipulace STRACHEM

Je dokázáno, že lidé jsou nejlépe manipulovatelní a ovladatelní pomocí strachu. Dělají pak někdy věci, které by za normálních okolností nikdy neudělali. To je ta negativní stránka vyprodukovaného strachu.

Na druhou stranu ale člověk dokáže právě ve strachu (např. o vlastní život, život své rodiny,…) vyvinout neuvěřitelnou fyzickou sílu, vytrvalost či odvahu. Určitě jste i vy, tak jako já, četli o lidech, kteří v takových chvílích překonávali, námi stanovené, lidské možnosti. Dokázali, jak se říká, překonat sami sebe.

Ráda bych teď přemýšlela o jiném druhu strachu.

Někdy mám totiž pocit, že jsou kolem nás lidé, kteří přímo zkoumají (možná se tím jen baví), jak jsou lidé ovlivnitelní, ovladatelní a jak málo jim k tomu stačí. Například rozesílání e-mailů s dodatky na konci typu: Když pošleš….., tak…., ALE když nepošleš….,tak….

Kolik lidí opravdu pošle dál. Ale to ještě jde, člověk má přece slíbeno štěstí, peníze a ještě více štěstí a ještě více peněz. Za chvíli si člověk zvykne, že nic nechodí jen tak, ani peníze, ani štěstí a přestane čekat a pak i posílat.

Dvakrát jsem ale obdržela stejný, velmi ošklivý e-mail, šel z něho mráz po zádech. Neznám jak jinak to říci, než, že to BYLA SÍLA. Když jsem obdržený mail otevřela, objevila se na obrázku nádherná žena. Myslím, že textem byla žena označena jako sv. Tereza. Jak říkám, obrázek byl nádherný, ale ten text pod ním... Nebylo tam nic hezkého, jak je obvyklé v začátcích textů, nebylo tam ani nic lákavého.

Ale pod krásným obrázkem rovnou text ve smyslu: Pošli ten obrázek dál, protože XY ho neposlal a onemocněl mu těžce syn, už umíral, ale pak se rozhodl ho poslat a syn se zázračně uzdravil. Paní KK ho neposlala a její manžel měl těžkou autonehodu, poslala a muž se uzdravil. Ale manželé ZZ ho neposlali, shořel jim dům, ani to je neodradilo a oni neposlali a manžel přišel o nohu,…..atd.

Dlouho jsem nečetla něco tak ošklivého. Měl se poslat snad patnácti lidem. Když jsem se podívala do kolonky „Komu“ na seznam lidí, bylo jich tam opravdu těch patnáct. Když jsem se podívala do kolonky „ Předmět“ , několikrát se tam opakovalo : „Promiň, ale toto se neodvážím neposlat“, „Raději posílám“, „Bojím se to neposlat“ a pod.

Snad bych uvěřila tomu, že si někdo zkoumá a pozoruje, kteří lidé reagují a jak reagují. Můj názor je, že to je v dnešní době velmi reálné.

Byla jsem velmi znechucena, samozřejmě jsem ho neposílala dál a člověku, který mi mail poslal, jsem velmi slušně napsala, že si nepřeji, aby mi posílal e-maily, které strachem manipulují lidi. Asi se ho to dotklo a několik měsíců jsem pak od něho nedostala pro jistotu žádný mail, i když to byl předtím pravidelný korespondent.

A tak jsem začala přemýšlet dál. Nad tím, proč a co ho vedlo k tomu, že to poslal dál a jak se k tomu asi staví ostatní.

Začala jsem se lidí ptát. Dostávala jsem různé odpovědi. Z těch, co překonali strach, co se nebáli se mi líbilo několik odpovědí. Jedna má známá takový mail pošle zpět tomu, kdo jí ho poslal, se slovy: „Tento typ informací nechci posílat dál, proto ti dopis vracím zpět.“ A pošle ho nazpět.

Zajímavé, že? Dává tak možnost, aby dotyčný přemýšlel nad celou situací.

Nejvíce se mi však líbila reakce jednoho člověka, kterého bohužel neznám. Neposlal text dále, ale poslal e-mail zpět na jména všech patnácti osob, mezi nimiž byl i on a já.

Do odpovědi napsal tato slova:

„Ten obrázek je skutečně krásný. A je-li svatý, určitě nikomu neublíží :-). Přesto ho dál neposílám, poslal bych jej z radosti, ale ne ze strachu. Nedovedu si představit, že by se něco svatého, čistého a krásného mstilo lidem jen proto, že to nešíří dál.
Pavel“

Neznám pana Pavla, jeho odpověď jsem si asi před půl rokem uložila a teprve nyní jsem měla možnost se dostat k psaní tohoto textu. Nemám proto možnost ho poprosit o to, zda mohu jeho nádhernou odpověď zveřejnit, ale došla jsem k závěru, že může tolika lidem pomoci, že jsem se rozhodla jeho odpověď sem umístit i bez jeho souhlasu. Myslím, že by souhlasil. Jeho čistá odpověď může spoustě lidem pomoci otevřít oči, odstranit strach a rozeznat manipulaci. Už se nebudou muset bát.

Květa

18. 1. 2010


Lektorka Klárka Paroubková napsala:

Zdroj: Dream life

Zdroj: Dream life

Proč mít radost … 

Na jednom ze svých posledních kurzů jsem se setkala s jednou moc příjemnou dámou. Ještě před začátkem kurzu mi řekla, že se musí předem omluvit, protože nejspíš bude muset z kurzu odejít dříve. Je vážně nemocná a jen těžko může vydržet dlouho sedět a soustředit se.

Tato paní nikdy předtím nekreslila. Její obrázky byly opravdu nádherné, celá zářila. Kreslení  jí moc bavilo, užívala si každý obrázek ,  dávala si velmi záležet na každém tahu.

Bylo úžasné ji pozorovat. Úplně zapomněla na své potíže, prostě se jen radovala z toho, co v sobě objevila a jaké krásné obrázky vykouzlila na papír. Nepřišla žádná únava, žádné problémy. Až se tomu sama podivovala. Její potíže byly na dva dny zapomenuty.

Stále častěji nejen sama u sebe, ale i kolem sebe pozoruji, že když děláme věci, které nás naplňují, přinášejí nám hezký pocit,  začnou se dít věci.

Zapomeneme na zdravotní potíže, starosti, přestaneme se třeba i přejídat a mizí spousta našich problémů. Kolik lidí, které kolem sebe vidím, dělají každý den věci, které nemají rádi, dělají je protože „musí“ nebo proto, aby se zavděčili, aby je někdo nepomluvil … A pak mají pocit, že nezbývá prostor na to, dělat věci, které by opravdu dělali rádi.

V nemocnici, kde jsem dlouho pracovala, jsem měla možnost porovnávat dospělé a dětské pacienty. Starala jsem i o malé děti, které onemocněly leukémií. V malém nemocničním pokoji se odehrával jejich každodenní život, byl to  jejich svět na dlouhé měsíce. Malé děti  přesto,  že jsou  upoutány na nemocniční lůžko, napojené na infuzní hadičky a není jim dobře, dokážete je i tak rozesmát. Jsou chvíle, kdy se jejich oči rozzáří a potěšíte je  třeba jen obyčejným nafukovacím balónkem.  Často říkám, že se od dětí máme co učit. S dospělými pacienty je to mnohem složitější. Setkala jsem se s lidmi, kteří schopnost radovat se ztratili úplně a nechtěli ji znovu hledat. Navzdory tomu, že lékaři nepřikládají takovou důležitost emocím, které člověk v nemoci prožívá, hodnotili i oni sami prognózu takovýchto pacientů nepříliš pozitivně, právě kvůli jejich psychickému stavu.

Možná by stálo za to, zkusit i ty běžné každodenní povinnosti dělat s radostí. Často říkáme: „kdybych tak nic nemusel.“ Myslím, že by bylo smutné, kdybychom nic nemuseli.

Jednou jsem někde četla seznam každodenních povinností, které má každý z nás. Byly převedeny do pozitiva.

Když nám ráno zazvoní budík a my musíme vstávat, znamená to, že žijeme. Čeká nás další nový den. Když musíme platit daně, znamená to, že máme stále zaměstnání.

Když jsme našli poslední parkovací místo na konci parkoviště, znamená to, že můžeme chodit.
Kdybychom takto přemýšleli o svých každodenních činnostech, mohli bychom se z nich radovat a myslím, že by nám všechno šlo s větší lehkostí. Možná by nám zbylo více času na to ostatní, co bychom rádi dělali ve volném čase. Ať už je to kreslení, tanec nebo hry s dětmi.

Věřím, že radost ze života dokáže divy nejen s naší psychikou, ale i s fyzickými problémy.

Klára

4. 12. 2009


PF 2010



1. 6. 2009


Reakce na kurz kreslení. Pan Josef jel na kurz místo své manželky, která se nemohla dostavit.
A jak to dopadlo?


zdroj: Google – obrázky - srdíčka

Jsem pan Josef a byl jsem na Vašem posledním kurzu kreslení (13. - 15. 3. 2009).

V neděli ke konci kurzu jsem se Vás ptal na můj ekzém na rukou, snažila jste se mi pomoc a já odpověděl, že na ty „věci“ moc nevěřím. Za to se Vám moc omlouvám, sám ani nevím proč jsem tak opověděl.

Snad ze strachu připustit, že existují i jiné věci než matematika, fyzika a čistá logika, tedy jen racionální vysvětlení.

Víte, když jsem jel ve čtvrtek do Prahy, říkal jsem si „to je ztráta času, ta Jířa (dcera mé ženy) se musela docela zbláznit, když jí dala takový dárek, takových peněz za nějaké kreslení. No co, Eva (žena) je nemocná, určitě by nevydržela osm hodin bez odpočinku, je to zdarma, tak tedy jedu já.“

Vůbec bych nevěřil, že mě naučíte kreslit. Tedy, abych byl přesný, dívat se na svět jinýma očima než doposud.

Ono vlastně nejde o kreslení, ale o ten příběh, který jste vyprávěla. Tak či onak, byl jsem nucen o něm přemýšlet, srovnávat můj dosavadní život a přehodnocovat postoj k životu. Díky Vám jsem objevil věci, které jsem dříve neviděl a už vůbec jsem o nich nevěděl.

Pondělní návrat domů byl plný zvědavosti a nedočkavosti. Manželce jsem musel všechno vyprávět. Říkali jsme si věci, které bych jí dříve říci nedokázal. Večer byl plný emocí, omluv, a pláče štěstí.

Nevím čím to je, ale cítím se být úplně jiným člověkem. A za to Vám moc děkuji!

Josef Zűcker

Tento dopis jsem zveřejnila se svolením pana Josefa. Je to jeden z dopisů, které mi účastníci kurzů posílají po absolvování kurzu: Sebevědomí – kreslení pravou mozkovou hemisférou. Musím přiznat, že když jsem dopis dočetla, zůstala jsem sedět u počítače a po tvářích se mi kutálely slzy jako hráchy.

Říkala jsem si: „Vlastně šel z donucení a TOLIK si toho z kurzu odnesl. Dokázal si odnést to, co se nedá nikde naučit, koupit ani ukázat. Odnesl si to, na co musí nakonec přijít každý sám a on na to přišel, on si to uvědomil. Nejen to, on to dokázal přes srdíčko přenést a předat i manželce“.

Jsem ráda, že i když nebyl předem pan Josef na průběh kurzu připraven, odnesl si z něho to, co je smyslem kurzu, protože ne každý to dokáže. On to dokázal, dokázal otevřít oči a začít vnímat srdíčkem.

Jsem ráda, že si z kurzů lidé neodnášení jen obrázky, že díky příběhům, které při kreslení vyprávím začínají o věcech přemýšlet, začínají si uvědomovat. Začínají jinak vnímat svět. Vidět věci, které předtím neviděli, všímat si věcí, kterých si předtím nevšímali, přemýšlet o tom, o čem předtím nepřemýšleli. Zamýšlet se nad sebou i nad svými blízkými,… A že ten vlastnoručně nakreslený portrét je jen taková třešnička na dortu.

Musel to být pro pana Josefa doma nádherný pocit, nádherný i pro jeho ženu. Myslím, že čekala obrázky, ale TOHLE určitě ne. Mám ohromnou radost a přeji panu Josefovi i jeho manželce jen samé krásné chvíle a když náhodou potečou doma slzy , tak ať to jsou jen slzy dojetí a štěstí.

Musím ještě jednou opakovat: „Mám ohromnou radost a jsem dojatá“.

Květa Hochmalová



16. dubna 2009


Od jedné nadace, vystupující proti požívání alkoholu před jízdou, jsem dostala tento text.
Původně jsem chtěla k textu napsat své myšlenky, ale myslím, že je to naprosto zbytečné, není třeba, obsah říká vše…

Květa Hochmalová

Alkohol.

Jsem na párty a pamatuji si, co jsi MI řekla. Řekla jsi, abych nepila, mami.

Tak jsem si místo alkoholu dala nealko. Byla jsem na sebe hrdá, přesně jak jsi řekla, že budu. Tak jsem nepila a řídila.

Zvolila jsem si správně, rada do tebe byla SPRÁVNÁ!

Párty skončila a lidi se rozešli. Nastoupila jsem do auta, jistá, že se dostanu domů celá. Nikdy jsem nevěděla, co přijde, mami.

Stalo se něco, co jsem nečekala!

Ležím teď na chodníku a slyším policajta jak říká: "Ten co zapříčinil TU nehodu, byl opilý".

Mami, jeho hlas zní, tak velmi daleko...

Moje krev je všude kolem mě...zkouším neplakat.

Slyším doktora, jak říká: "To děvče umírá..."

Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení, co se stalo, když byl opilý, protože si vybral pít a jezdit!

A já teď musím umřít!

Tak proč to lidé dělají, mami, když ví, že to ničí životy?!!

A teď bolest zabíjí i mě, jak sto bodajících nožů...

Vzkaž sestře, aby se nebála, mami. Vzkaž tátovi, aby byl statečný a že přijdu do nebe. Napište "Milujeme tě" na můj hrob!

Někdo mu přece mohl říct, že není správné pít a jezdit! Možná jeho rodiče mohli a já bych byla naživu!

Můj dech se zkracuje, mami... Vážně se začínám bát. Toto jsou moje poslední chvíle a já jsem nepřipravená.

Přeji si, abys mě mohla držet, mami, když TU ležím a umírám.

Chtěla bych ti říct "Mám tě ráda, mami!" Takže tě mám ráda a... S BOHEM...



15. 1. 2009


Na kurzu kreslíme TŘETÍ DEN vlastní portrét.

        

Třetí den kreslí každý účastník kurzu sám sebe nebo někoho z rodiny. Autoportrét je velký 42 x 30 cm (velký formát A3) a předlohou je malá fotografie 18 x 13 cm (viz. ukázky prací)

Proč kreslíme třetí den VLASTNÍ PORTRÉT?

Jeden z nejzajímavějších pocitů člověka je, dívat se na sebe do zrcadla. Ale ne při tom, když se potřebujete učesat, nalíčit, nebo pánové oholit. Ale, dívat se jen tak, bez potřeby něco konkrétního dělat. Jen se tak na sebe dívat.

Ne každý to dokáže.
Jsou lidé, kteří nedokáží dívat se sami na sebe do zrcadla a utíkají. Pak jsou lidé, kterým to dělá problém, ale dívají se, alespoň chvíli to dokáží. A nakonec jsou lidé, kterým to vůbec nevadí, naopak dělá jim to radost, je jim to příjemné, usmívají se na sebe.

Myslíte, že každý člověk je jiný? Jeden to dokáže, druhý ne...
Nejsou jiní, je to o SEBEPŘIJETÍ, je to o tom, dokázat MÍT SE RÁD.

Mít rád sám sebe, znamená dokázat se na sebe dívat a mít dobrý pocit.
Dobrý pocit sám ze sebe – jak se chovám, co dělám, jak smýšlím, jak jsem prospěšný, jak umím pracovat, jak se umím radovat, jak se umím bavit, jak se umím smát, nebo i plakat.

Člověk nejprve musí mít důvod, proč se mít rád a když ho nemá, je velmi těžké dívat se sám na sebe.Někteří lidé by se nejraději ani neviděli, kdyby dohledali skutečný důvod, proč se nechtějí ani vidět a začali měnit ty věci, které jim na sobě vadí a odstraňovat je, byli by po čase překvapeni. Už by neměli pocit, že se na sebe nemohou dívat.
Dívání se sám na sebe nebo spíš do sebe není totiž o vzhledu, je tam něco víc, je tam něco hlubšího. Něco, co nám na nás vadí, ale není to vzhled. Jakoby to tušíme, ale bojíme se toho. Proto je jednodušší říci, že důvodem, proč se na sebe nemůžeme dívat, je náš vnější vzhled.

Znám tolik lidí, kteří nesplňují kritéria reklamní krásy a přece jsou TAK KRÁSNÍ a znám tolik lidí, kteří jsou dle dnešních parametrů určujících krásu někde na vrcholu - a přece NEjsou krásní. 
Určitě jste někdy měli stejný pocit.

Jak jste na tom vy?
Nevíte? Nebo víte a neznáte co s tím?

Když jsem nahoře psala, že jeden z nejzajímavějších pocitů člověka je, dívat se na sebe do zrcadla, tak ještě mnohem zajímavější a úžasnější pocit je, kreslit sám sebe. Proč?
Celý třetí den kreslíme sami sebe (kdo chce , kreslí své děti, rodiče, nebo  někoho příbuzného) a to na čtvrtku velkého formátu A3. Jako předloha nám poslouží malá fotografie, to znamená, že 4x zvětšíme portrét z malé fotografie na velkou čtvrtku.
Když se takto člověk kreslí, dívá se celý den sám na sebe, hodiny se dívá do vlastních očí, na vlastní nos, rty, zuby , vrásky…  Je to velmi zvláštní pocit. Poznáváte při něm, jak vnímáte sami sebe. Někteří lidé procházejí nádhernými pocity, jako je dojetí, spokojenost, radost, nadšení, úleva, ale někteří naopak procházejí až takovými pocity, jako je – nemám se rád, nelíbím se sám sobě, nejsem se sebou spokojen, jak to vypadám,…. a věřte, že to není jen o vzhledu.

Je to neuvěřitelná škála pocitů, kterými člověk postupně prochází. Je to proces, při kterém si člověk může hodně uvědomovat a zároveň hodně do budoucna měnit. Je to práce- sám se sebou, nebo spíš - sám na sobě.

Po kurzu doporučuji lidem nakreslit si doma postupně celou rodinu. To proto, aby poznali, jaký mají k dotyčným vztah. Je totiž nádherně vidět, když někdo kreslí někoho , koho opravdu miluje – kreslení jde zlehka, s radostí, tužka sama jezdí po papíře, nic nedrhne, málo se gumuje. A naopak, když není vztah v pořádku, kreslí se dotyčnému ztěžka, vybavují se nepříjemné vzpomínky.
To samé se děje, když kreslí člověk sám sebe. Buď se má rád , nebo ne. Podle toho jde práce, podle toho má člověk pocity při práci a podle toho se vybavují vzpomínky a zážitky z minulosti. Buď příjemné, nebo nepříjemné.
Je to velmi zajímavé, je to takový způsob sebepoznávání a poznávání svých blízkých.  
Je to neopakovatelný zážitek, při kterém si člověk může mnoho uvědomovat. Ale co je mnohem důležitější, může na základě uvědomění mnoho věcí do budoucna měnit. Při kreslení si může člověk třeba uvědomit vztah k druhým, jejich chování, jednání, myšlení, působení na nás, jak s námi hovoří – to když kreslí někoho. Když kreslí sám sebe, je to to samé. Přehodnocuje své chování, myšlení, jednání, svůj život.
Ano, někomu proběhne v hlavě,  během kreslení vlastního portrétu, celý jeho život.
I to příjemné i to nepříjemné.
A pak se může rozhodnout co s tím : je to dobré, budu tak žít dál, nebo chce to změnu, měl bych něco udělat, něco změnit.
Protože bych se jednou chtěl sám na sebe podívat do zrcadla, nebo na vlastnoručně nakreslený portrét a chtěl bych mít dobrý pocit. Dobrý pocit nejen  z toho, jak se umím nakreslit, ale jak na portrétu vypadám. Ne na povrchu, ale tam někde v hloubce, uvnitř.  

A třeba proto, že mnoho lidí hledá cestu k sobě, chodí kreslit vlastní portrét na kurz. A možná právě proto, někdy tečou při kreslení (sama sebe) slzičky. Někdy to jsou slzy dojetí, někdy slzy rozčarování, někdy slzy zklamání.
Co tomu říkáte?    
 
Říkáte si: „Mám mít strach?“
Nemusíte.

Můžete na kurzu kreslit portrét někoho cizího, pro začátek. Někoho, koho si vyberete třeba z časopisu. A až jednou najdete odvahu kreslit sám sebe a podívat se při tom: na sebe a do hloubky: do sebe, pochopíte, že je to jeden z prvních kroků na cestě začít si budovat hezčí, čistější vztahy, hezčí život. Že je to cesta k tomu, budovat správný vztah sám k sobě, správný vztah k ostatním.
    

Květa Hochmalová

5. 12. 2008


Zase se přiblížil konec roku. Nepřiblížil se, on ten rok 2008 „doslova utekl“.
Nestačím žasnout nad tím, jak ten čas neuvěřitelně letí.
Proto žijte každou hodinu, minutu i vteřinu tak, aby ten život i když je tak zrychlený,
byl krásný a stál za to.

pf2009

A jak jsem dopadla já v tom roce 2008?

Asi jsem nepoučitelná.
V některých případech jsem dávala tam, kde jsem tolik dávat neměla, věřila jsem těm, kterým jsem tolik věřit neměla, pomáhala jsem tam, kde jsem tolik pomáhat neměla, …ale to není správné a proto se mi vrátilo to, co jsem si zasloužila. Někdy jsem naopak já udělala to, co se dělat nemá a to není správné.

A proto jsem dostala pár pohlavků, zažila pár zklamání a prožila pár rozčarování, jako každý z nás. Ale ty nepříjemnosti jsem dostala proto, abych se z nich poučila, abych už nedělala stejné chyby.
A tak je to správné.
Takže bylo vlastně vše v pořádku a já jen procházela procesem: UČENÍ SE.
Učením – Nedělat nesprávné věci. Dávat tomu, komu je správné dávat. Věřit tomu, komu je správné věřit a pomáhat tomu komu je správné pomáhat.

Tím prochází každý z nás.

Na druhou stranu jsem zažila spousty krásných věcí, potkala moc zajímavých lidí, zažila hodně krásných zážitků, naučila se spousty nových věcí a mohla pracovat s úžasnými lidmi. Ale hlavně mi bylo dopřáno mít možnost se učit od moudrých učitelů. Všem těm dušičkám, které mi i tento rok pomohly posunout se na své cestě o kousek dál, upřímně děkuji. Sama bych to nedokázala.

Děkuji za to „nepříjemné“, co mě v roce 2008 potkalo a díky němuž jsem se mohla něco naučit a ještě mnohem více děkuji za to „krásné“, co jsem v témže roce mohla zažít.

Zároveň se zvědavostí očekávám, co mě čeká v roce následujícím. Těším se na další dobrodružství a procesy učení se, která mě čekají v roce 2009, ať už v soukromém, či pracovním životě. Možná budete i Vy součástí těch dobrodružství – těším se na Vás v roce 2009 :-)

Květa

22. října 2008


Jak by to vypadalo, kdyby lidé stáli kolem rovníku?

zeměkoule

Představte si, dnes 22. 10. 2008 máme výročí.
Jaké? A kdo?
JÁ a MÉ stránky. Dnes totiž navštívilo stránky přesně 50 000 lidí.

Kurzy učím od roku 2002, ale stránky byly spuštěny až na jaře roku 2004. Takže od jara 2004 do podzimu 2008 navštívilo stránky neuvěřitelných 50 000 lidí.

Je zajímavé o tom přemýšlet...
Kolik to bylo asi žen, kolik mužů, kolik dětí ….?
Líbí se jim? Nebo je jen tak otevřou a jdou dál?

Člověk, který vytvořil a upravuje tyto stránky mi řekl krásnou větu: „Představ si Květo, že bys všechny ty lidi, kteří navštívili tvé stránky, postavila kolem rovníku“.

Lidé by se postavili kolem celé zeměkoule.
To je ale myšlenka!
Začala jsem o ní přemýšlet. Obvod rovníku je něco málo přes 40 000 km. Kdyby se každý z těch 50 000 lidí začal souměrně stavět kolem rovníku, postavili by se tak, že by mezi každým člověkem byl necelý 1 km. To znamená, že aby ti lidé obstoupili celý rovník, musel by stát člověk, v ruce mít lano dlouhé necelý 1 km a zase člověk a v ruce mít zase lano dlouhé necelý 1 km a tak dále…až by obstoupili celou zeměkouli. A na to by stačilo těch 50 000 lidí.

To je představa, co?
Těším se, až bude návštěvníků stránek 100 000. To bude stačit lano jen necelých 500 m dlouhé. To už ti lidé budou na sebe možná trochu i vidět. A až jich bude 200 000, to už budou tak blízko u sebe, že si budou moci povídat. To ještě ne, spíš na sebe volat….

Tak ještě jinak…
Představte si Českou republiku, tak malá země jsme na té zeměkouli a přesto je nás, lidí tolik, že můžeme obstoupit celou zem kolem dokola a stát kousek od sebe…. a povídat si.

Zkuste to.
Zkuste si spočítat, jak daleko by byli lidé (všichni lidé z ČR) od sebe, pokud je postavíte po obvodu celé zeměkoule (tz.po obvodu rovníku).
Počítejte. Mohou se navzájem dotýkat?

Tak vidíte, o čem přemýšlím :-)
Přemýšlet mohu, jako každý z nás –stále, o čemkoli, potichu,…

Ale nahlas chci říci:
„Děkuji všem, kteří se přišli a ještě přijdou podívat na mé stránky. I do budoucna se vynasnažím o to, aby byly takové, abyste je rádi otevřeli znovu. “ :-)

Květa

10. září 2008


Ani nevíte, jak jsem ráda, že mi píšete. Své názory, zamyšlení,…
Je nádherné, číst ty řádky, protože si uvědomuji, že mi píší lidé, kteří jsou moudří. To proto, že hledají smysl života. Po kouskách přemýšlejí o sobě, o vesmíru, o ostatních, nebo třeba o SVĚDOMÍ. Jako třeba pan Zdenek Stanka.
Prostě, jdete stále dál …A to je dobře… Také se snažím jít.
Je mi poctou, že takoví lidé prošli mými kurzy a třeba i po roce, nebo po dvou mi píší. Že nezapomněli a že se zajímají dál… Pane Stanka, děkujeme za Vaše slova.
Květa

Srpen 2008

Čtěte se mnou:


Vážená paní Hochmalová,

Říká se, že najít správnou cestu není těžké. Přesto mají s tím mnozí z nás potíže. Tito lidé se rádi vymlouvají na vše možné. Dovoluji si v příloze zaslat několik myšlenek k tomuto problému tak, jak to vidím já.

S úctou
Zdenek Stanka


JE VÝMLUVA ZAJÍMAVÝ FENOMÉN?

Když přijde svědomí.
Myslím si, že vlastně ani nemůže přijít, poněvadž každý z nás nosí své svědomí stále s sebou. Myslím si, že se ho ani zbavit nemůžeme. Dokonce si nemyslím, že svědomí 'hryže'. Myslím si, že komentuje stále stejně hlasitě všechny naše činy. Je to taková 'černá bedýnka' jako v letadle, která vše zaznamenává, ale která navíc ještě však všechny naše aktivity ihned správně a bezchybně vyhodnocuje!

Zdá se, že si tohoto nevídaného daru nějak neumíme vážit.

Kde je na Zemi další takový neomylný rádce, kterého máme každý z nás jen a jen pro sebe? Asi vůbec nikde! Není to překvapující zjištění, že něco co nikde není, má každý z nás v sobě? Svědomí je prodlouženou rukou vesmírné databanky spravedlnosti.

Je to dar, který má každý z nás, a který je nám tak často nepříjemný. Pak se bláhově snažíme ho tu ignorovat, tam si zase jinak vykládat jeho reakce, či s ním i polemizovat, jako by se dokonce mělo naše svědomí mýlit! My však všichni dobře víme, že se dokonalost, jejíž je svědomí v nás hlavním představitelem, nemůže mýlit a nemýlí se.

Tak sáhneme po další zbrani.
Rozhodneme se, že jej umlčíme, a protože nevíme, kde v nás vlastně svědomí sídlí, nemůžeme jej nikde zavřít, vymyslíme si například patřičnou výmluvu. Pro koho je pak vlastně tato výmluva určena? Asi v takovém případě ani sami dobře nevíme. Svědomí to nezajímá, je dokonalé a 'mele' si stále svou.

'Kamaráde, mýlíš se'.

Svědomí s námi nebojuje, my bojujeme s ním - my však ale nevíme jak, vždyť není k nalezení. Mlátíme bezmocně kolem sebe - až kolemjdoucí může mít dojem, že toho chudáka 'hryže svědomí'. Proč si to myslí?
Protože tyto zážitky a reakceuvidíš, že to nejde. A jíst pusou, to je úplně směšné ! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: život po porodu je vyloučený. Pupeční šňůra je už teď moc krátká. A bez ní se žít nedá.

Ba ne, určitě něco po porodu bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

Jak to můžeš tvrdit, nikdo se přece ještě odtamtud, po porodu, nevrátil. Nikdo nám to nemůže říct. Prostě, porodem život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stěsnanost v temnu.

No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

Tomu věříš? Já ne, žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout její zpívání, nebo cítit , jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…




1. srpna 2007

Z čeho by měl mít člověk větší strach?
sám ze sebe? nebo z něčeho jiného?


Jezdím často autem a poslouchám rádio. Vyslechla jsem již druhou relaci o likvidaci drůbeží farmy, z důvodu nákazy ptačí chřipkou. V rádiu říkali, že utratili tisíce slepic i kuřat, protože virus ptačí chřipky je přenosný i na člověka.

Proč to píši? Všimla jsem si, jaký vliv mají tyto informace na lidi v mém okolí. Děs a hrůza, ne z toho, že se likviduje takové množství drůbeže, ale z toho, co kdyby se nakazilo jejich dítě, nebo oni sami. Nejraději by si přáli, aby hygienici preventivně vybili všechnu drůbež, aby na jejich okna a zahrady nesedali ptáci, ani jedna labuť se nekoupala v rybníce. Ale protože to není reálné, učinili alespoň ze své strany veškerá možná opatření, která jsou jim dostupná – okamžitě přestali jíst drůbež, přestali se koupat v rybníce, či řece, odhánějí ptáky ze svých zahrad, stále si myjí ruce a nastavili si negativní pocity vůči jakémukoli ptactvu. A to není zdaleka vše, co jsou schopni preventivně udělat. Vzpomínám si ještě, že když se u nás poprvé vyskytla nemoc šílených krav, přestali jíst hovězí.

Tito lidé říkají: „Každý sám za sebe musíme udělat…"

Kam se lidé ženou, vždyť se ještě u nás nikdo ptačí chřipkou nenakazil. Čemu chtějí zabránit? Těžko posoudit. Ale proč to píši, to vše mi proběhlo hlavou proto, že krátce na to jsem uslyšela další relaci – statistiku o dopravních nehodách za uplynulý víkend. Bilancování toho víkendu bylo ošklivé – 8 MRTVÝCH.

Důvod: vysoká rychlost jízdy, nepozornost, alkohol za volantem, nedání přednosti v jízdě, chodci,… Napadlo mě, kolik je to mrtvých za rok ? Lehké počty, odhadem 500? Nebo 600? Jsou to děti, mladí, staří, ženy, muži. Paradoxem zůstává, že všichni ti lidé okolo mě, co se děsí z možnosti úmrtí ptačí chřipkou, či šílených krav, zůstávají naprosto v klidu. Nic je neděsí a nadále den co den vyjíždějí svými auty, pouštějí své dětí do ulic. Žádný strach, žádná panika, žádná protiopatření…

Proč?
Vždyť roční bilance je tak jasná:       0 mrtvých /ptačí chřipka/     X     600 mrtvých /na silnici/

Proč i teď neudělají vše, sami za sebe, aby… Proč místo toho, aby poukazovali na jiná rychle jedoucí auta, dávají blikáním znamení těmto rychle jedoucím autům, že se někde měří. Vždyť jejich rychlou jízdou jsou mnohem více ohroženi na životě, něž možností přijít o život při nákaze ptačí chřipkou. Mám v hlavě ještě tolik „PROČ?“

Je to velmi zvláštní, když vidím ty lidi kolem sebe nejíst hovězí a drůbeží, ale vidím je : jak v zimě šetří peníze a nenasazují zimní pneumatiky (takové riziko přitom podstupují). Ukazují se před svými známými, jak jejich auto jezdí rychle. Jak sami před jízdou požívají alkohol, s tím, že než vyjedou, bude to určitě pryč. Klidně nalévají alkohol někomu o kom znají, že ráno pojede autem. Jezdí rychle, nedodržují předpisy… Jako by si ani neuvědomovali, že ta zubatá na ně číhá právě tady…

Když to porovnávám (jejich protiopatření na ptačí chřipku a protiopatření na silnicích), je to směšné a přitom tak smutné.

Nedokáži si ani představit, co by nastalo, kdyby ptačí chřipku u nás za víkend zemřelo 8 lidí (tolik, jako při posledním víkendu na silnicích). Co by se asi dělo? Co všechno by lidé asi udělali? Vyhubili by všechny ptáky?

Asi ano. A rychle …
Aby nedostali ptačí chřipku - udělali by cokoli     X     aby nezabíjeli sami sebe – nedělají nic.

A přitom stačí tak málo. Nemusí nikoho vybíjet, stačí jen dodržovat předpisy, být pozorný, nepít alkohol, nepředvádět se, být ohleduplný,…
Tak málo stačí a nebylo by tolik mrtvých.

Květa Hochmalová

PS: Také začínáte přemýšlet o tom, že člověk je sám sobě větší hrozbou, než jakákoli epidemie či nemoc?



11. června 2007


Moc na televizi nekoukám, ale když se jednou za čas podívám, stojí to za to. Asi před půl rokem v televizních zprávách ukazovali, že v Itálii během fotbalového zápasu a pak ještě po zápase, došlo k takovým potyčkám mezi fanoušky, že bylo nejen mnoho zraněných, ale došlo i k zabití policisty jedoucího v autě. Fanoušek mu hodil(myslím, otevřeným oknem)přímo do auta výbušninu. Neskutečné. Z důvodu fandění někomu (fotbalovému mužstvu) a nadšení pro výhru si lidé sprostě nadávají, mlátí se, dokonce jsou schopni zabít.

Z těch záběrů v televizi mi bylo úzko. A to jsem netušila, že podobné scény uvidím a uslyším v krátké době ještě několikrát. Když jsem viděla, že to nejsou jedinci, ale davy, začala jsem si naplno uvědomovat, že lidé i v dnešní době techniky a pokroku jsou schopni ubližovat, mlátit i zabít kvůli takové věci, jakou je touha po vítězství jejich oblíbeného mužstva.

Proč?
Přemýšleli jste někdy o tom, čeho jsou pak takoví lidé schopni v jiných situacích? Kam až mohou dojít? A přitom fotbal je jen hra, měla by to být pro fanoušky zábava, odpočinek. Dokonce je jim jedno, zda jejich oblíbené mužstvo prohrálo, či vyhrálo, na tom nezáleží, oni se chtějí prostě bít. Při utkání, nebo po utkání, při vítězství, či prohře….Kam až lidská bytost došla?

Kam zařadit tyto lidi, když ani zvířata se tak nechovají?
Zvíře v přírodě neublíží bez důvodu, jediný důvod je v ohrožení, reaguje jen když se brání. Ale nikdy nejde s úmyslem ublížit, zabít. Výjimku tvoří nasycení se – u zvířat i u lidí. Pak člověk může usmrtit zvíře a zvíře může usmrtit jiné zvíře. Každý živočišný druh má řád a lidé si z něho prostě vybočují. Zabíjejí jeden druhého bezdůvodně, nejsou ohroženi, nemají hlad. Ani na fotbalovém stadionu se nejedná o nic takového. Všichni jsou nasyceni, oblečeni, mají všeho dost, přece se šli jen bavit.

Proč to vše píši?
Neznám proč, ale při této příležitosti mě napadla taková zvláštní věc, přirovnání. Kdysi, jako 14letá nakreslila má dcera zajímavý obrázek. Často jsem se na něj dívala a přemýšlela, co jím vlastně chtěla vyjádřit? Na obrázku je vesmír, všude létají planety a některé jen tak leží, nebo jsou v důlku. Dominantou je ruka, která si jen tak cvrnká do těch kuliček /planet/. Ruka může cvrnknout kdy chce a do jaké kuličky chce. Může kdykoli nasměrovat planetu do jámy, nebo vyndat z pytlíku jinou a znovu hrát.

Napadlo mě, že ta ruka je Stvořitel (Bůh, Univerzum) a na každou kuličku má možnost zasadit co chce. Na tu naši planetu zasadil kdysi dávno lidi, zvířata a rostliny. Dal možnost životu. A teď se z nadhledu dívá, co lidé dělají, jak se jim daří, co budují. Nebo co ničí a jak sami sebe ničí…

A napadlo mě, jak dlouho bych se vydržela jakožto Stvořitel na to vše dívat, protože má představa byla jiná. Zasadila jsem semínka lidí a dala jim Rozum a Svobodnou Vůli, ale netušila, že toho zneužijí. Že budou mít ubližování a zabíjení jako zábavu. A jiné nepěkné věci…

Napadlo mě, že bych to dlouho nevydržela, dívat se. Ale možná se opravdu někdo dívá a říká si: „Nechám na té kuličce (planetě) ještě ty lidi dál? Nebo počkám, až se vyhubí? Ale co když ti lidé dříve vyhubí přírodu a zvířata, než sami sebe? Nebo raději, než se na to dívat, cvrnknu a bude kulička pryč? I s lidmi i se zvířaty?“

Věřme, že to tak není a že je to jen úvaha nad obrázkem. Protože je to opravdu smutný pohled a nedá se dlouho vydržet. Ale každý z nás může udělat něco pro to, aby ten pohled z nadhledu byl hezčí a aby nikdo neměl zájem (ani na obrázku) naši planetu odcvrnknout.

Květa Hochmalová

PS: Dopsala jsem úvahu o kresbě a dala ji přečíst mé, dnes již 18leté dceři. Do této doby neznala, jak jsem o jejím obrázku přemýšlela.
Může být mnoho pohledů na jednu věc, vždyť je to jen obrázek a moje úvaha nad ním. Ale agresivita lidí je realita, tvrdá skutečnost, a to je vážná věc…



21. března 2007


Před časem jsem četla jeden obrázkový e-mail, ve kterém byl život přirovnávám k cestě vlakem. A to mě motivovalo k tomu, abych se nad tím zamyslela a napsala vše svými slovy:

Život není ničím jiným, než cesta vlakem:
skládající se z nastupování a vystupování.

Ta cesta je naplněná mnoha překvapeními – příjemnými i nepříjemnými, setkáními – milými i nemilými, změnami – příjemnými i nepříjemnými. Při té cestě vlakem zažijeme spoustu hezkých a šťastných chvil, ale i spoustu bolesti a smutku.

Tou vstupenkou, nebo lístkem do vlaku, by měla být láska, opravdová láska muže a ženy. A my pak dnem početí nastupujeme do toho vlaku a potkáme první osoby, nám nejbližší – naše rodiče. Pak přisednou naši sourozenci. Naši rodiče a sourozenci jsou osoby, se kterými bychom si přáli cestovat po celou dobu naší jízdy. Bohužel, pravda je jiná.

Rodiče vystoupí na nějaké stanici, my nikdy nevíme, na které to bude. Je to zhruba v polovině naší cesty. Na stanici, kde vystoupili, zůstává mnoho smutku. Po té stanici, se ještě dlouho ohlížíme a nejraději bychom byli, kdyby tudy vlak nikdy nejel.

Ale vlak jede dál a protože cestou, mezi tím, přistoupili další lidé, kamarádi, lásky, přátelé, máme sílu jet dál.

Jedeme dál se svým partnerem, či partnerkou, láskou a přistupují a vystupují další a další lidé. Je zajímavé, že někteří lidé, kteří nás opravdu milují, nebo si nás váží obsazují místa ve vagonech, které jsou nejdále od toho našeho. Ale jsou ve vlaku, my o nich víme a oni o nás. A vedle nás sedí úplně někdo jiný.Někdy se v našem vagoně nebo na sedadle vedle nás musí stát něco hodně ošklivého, abychom poznali s kým cestujeme, sdílíme místo. A právě v tuto těžkou chvíli jsou připraveni nám pomoci někteří lidé z vedlejších vagonů, a my teprve teď, původně po nich jen pokukujíc, poznáváme jejich hodnotu.
Můžeme si přesednout.
Výhoda celého cestování je, že si můžeme kdykoli přesednout : na jiné sedadlo, do jiného rohu, nebo dokonce do úplně jiného vagonu. Dokonce je nám umožněno i opustit za jízdy vlak, ale…
My máme svou výstupní stanici a je lepší si jen přesednout a jet dál.

Až budete hledat to nejkrásnější místo ve vlaku, nehledejte ho podle sedadla. Nekoukejte se pod sebe, ale vedle sebe. Hledejte podle toho, s kým se Vám hezky jede, s kým je Vám dobře. Takový člověk by pak měl zaujímat místo nejblíže Vás celý život, měl by to být Váš partner. Pokud je Vám s ním dobře, nedopusťte ani svým špatným myšlením, ani svým nehezkým chováním, či jednáním, ani čímkoli jiným, aby toto místo chtěl opustit. Aby přestoupil do jiného vagonu, nebo dokonce vystoupil z vlaku.

Lidí přicházejí a odcházejí, a každý zanechává jiné stopy.
Mezi lidmi, kteří nastoupili do Vašeho vagonu mohou být i lidé, kteří se přišli jen svézt a jak rychle nastoupili, tak rychle zase vystoupí. A vystoupí tak nepozorovaně, že si ani nevšimneme, že uvolnili místo. Nebo tací, kteří se Vám snaží cestování znepříjemnit, tací, kteří vyvolávají bolest. A po svém vystoupení zanechávají stálou bolavou jizvu. Ale zároveň je tam mnoho lidí, kteří jen tak chodí po vagonech a jsou připraveni Vám i jiným kdykoli pomoci. Tací, kteří ve Vás zanechávají něco hezkého a nám se s nimi hezky cestuje.

Je dobré si uvědomit, že je to i naopak. I my celý život vstupujeme někomu do vlaku, sedáme si do jeho vagonu, nebo na sedadla vedle něho a zanecháváme stopy.
Nezapomeňte, že je to Vaše cesta.

Konečná stanice.
Jednoho dne naše cesta končí…
Jeďte tím vlakem tak, že až budete jednou z toho vlaku vystupovat, až se přiblíží Vaše konečná stanice, se nebudete bát ohlédnout se. Ať místo, které tím uvolníte zůstane takové, že lidé, kteří pokračují v cestě dál, budou mít na Vás jen a jen hezké vzpomínky. Ať slzy s kterými se s Vámi ostatní ve Vaší konečné stanici rozloučí, jsou slzami dojetí, jak hezky jste dokázali cestu v tom vlaku prožít…

Šťastnou cestu.

I vy, kdo čtete tyto řádky, jste součástí mého vlaku, i já jsem součástí Vašeho vlaku,
… teď už to tak je.

Květa Hochmalová

13. 2. 2007


Tak, jsem po dovolené a zase mohu odkrýt jednu ze svých myšlenek

První článek v novém roce.
Ale zdaleka ne první myšlenka…

    Na jedné přednášce jsem se dozvěděla, že člověk má průměrně 60 000 myšlenek denně. Neuvěřitelné. Kolikátý den v tomto roce už to je a kolikátá myšlenka to asi je? Představte si, že od té doby, od začátku tohoto roku 2007 je to již více jak dvoumiliontá myšlenka, po dvoumilionté o něčem přemýšlím.     Právě přemýšlím o tom, že mi v poslední době lidé často dávají dotaz, zda jim kurz kreslení pomůže odstranit své problémy, například různé formy strachu, zdravotní problémy, bolesti, či ostýchavost a malou sebedůvěru,… Dotazy jsou na vše možné. Když dostanu konkrétní dotaz na konkrétní problém, nikdy nemohu jednoznačně říci: ANO, tento kurz Ván zaručeně pomůže a Váš problém zmizí. Nebo NE – kurz Vám v tomto případě nepomůže.     Ale co mohu říci určitě, je to, že tento kurz není o tom, že by z kurzu odcházeli lidé malíři, i když podle obrázků to tak vypadá. Aby si pak sedli na Karlův most a kreslili.

To není smyslem tohoto kurzu.

    Jsem kinezioložka, což je pomáhat lidem odstraňovat bloky v sobě, máte je tam Vy, mám je tam já. A tento kurz může napomoci k tomu, abyste některé bloky v sobě našli a odstranili si je, a to na základě uvědomování si. Díky pocitům, kterými procházíte na kurzu. Celé 3 dny si při kreslení povídáme. Rozebíráme, kde se v nás najednou berou ty pocity, které při práci zažíváme, ať už je to netrpělivost, vztek, sebelítost, nechuť pokračovat, nebo naopak uspokojení, nadšení, touha vynikat, pocit štěstí. Proč někdo zažívá to příjemné a naopak druhý to nepříjemné. Kde se to v nás vzalo? Jaký to má vliv na náš život? Na naše zdraví?     Tím, jak povídám, mají si lidé možnost věci a děje uvědomovat, a tak se zbavit určitých bloků. Není jiná cesta, než uvědomování si, co dělám špatně, co dobře, co jsem převzal jako model chování do rodičů, co od kamarádů, vychovatelů. Je jen na Vás, co vše si z kurzu odnesete. Někomu stačí jen obrázky, někdo si odnáší obrázky /to je to hmatatelné/, ale uvnitř si odnáší mnohem víc. Uvědomění si …….     Pro mě i spoustu lidí z kurzu je nakreslení portrétu až ta druhořadá věc, protože na konci si odnášejí něco, pro co si možná původně ani nešli. Mnohdy si odnášejí, díky uvědomění si i odstranění svých problémů. Nejednou se totiž stalo, že mi člověk po kurzu napsal, že se mu, díky uvědomění, změnil po kurzu celý život. Jak říkám, je to jen na Vás, ale věřte, že domů půjdete minimálně s portrétem :-).
Květa Hochmalová
11. 12. 2006


Zase je tu konec roku.
    A já sčítám, kolik let už učím lidi na kurzech a přednáším. Neuvěřitelných 5 let. Říkáte si, proč neuvěřitelných? Protože mi připadá, že každý další a další rok je kratší a kratší, jako by ty roky někdo zkracoval. Jako bych začala dělat kurzy a přednášet před nedávnem, a ono už je to 5 let.
    Jsem šťastná, že těch 5 let bylo, komu, co předávat., že o kurzy „Sebevědomí - kreslení pravou mozkovou hemisférou“, „Pastelky“ i „Řeč těla“ byl takový zájem. Pro mě je to velká pocta a zároveň známka toho, že to, co dělám, dělám dobře a že to má nějaký smysl.

Všem Vám touto cestou děkuji.
    Děkuji za Váš velký zájem o kurzy, děkuji za milé e-maily, které mi píšete i za zpětnou vazbu, kterou mi písemně na kurzy dáváte. Za veselé i smutné příběhy, které mi píšete – je to pro mě známka toho, že mi věříte. Jsem moc ráda za dopisy, které přicházejí poštou i kresby, které mi posíláte. Těší mě, když z toho všeho vidím, že jste se nezastavili a pokračujete v poznávání i sebepoznávání dál. Když se, na základě uvědomování si věcí na kurzech, měníte.
    Ještě jednou Vám všem za celých těch 5 let děkuji a z celého srdce Vám přeji, ať ten další rok 2007 je pro Vás šťastným, veselým, bohatým a přejícím lásce. Ať se v něm zase pošoupnete o kousek dál.

Těším se na Vás v roce 2007.

Květa Hochmalová
6. 9. 2006

Často přemýšlím o tom, jak je člověk šikovný, co všechno dokáže. A ani si většinou neuvědomuje, že by měl být za spoustu věcí na sebe hrdý, že by měl být sám se sebou spokojený. Jak je těžké být sám se sebou spokojený. Moc dobře to znám.

Nejvíce si šikovnost a schopnost člověka uvědomuji, když vidím něco neobvyklého, nadrozměrného. Třeba když se dívám na ohromný most. Většinou přemýšlím o tom, co času, práce, energie, síly, ale i rozumu a spousty dalších věcí musel člověk do té stavby dát. Je to nádhera. A to není jen o stavbách, je toho tolik kolem nás. Člověk je šikovný v tolika oblastech. Když vezmu třeba jen to kreslení…

Jedna žena, která prošla kurzem kreslení, mi přivezla ukázat moc hezký článek, který o ni napsali. Měla jsem z ní radost. Když přišla na kurz, nebyla si vědoma jakou schopnost v sobě má, že může kreslit, že může velmi dobře kreslit. Myslela si, že to neumí a co v sobě rozvinula za 3 dny? Dnes kreslí jako profesionál, už zbývá jen začít kreslit podle živého modelu. Opravdu z ní mám moc velkou radost. Určitě prožívá také takovou radost jako já, určitě si jako já uvědomuje, jak je šikovná. Určitě se dokáže dostatečně ocenit, ohodnotit a pochválit. Ono to totiž hřeje a žene člověka dál. Ta pochvala je takový motor a bez motoru to nejde.

Všichni jsme šikovní, jen to dostat ze sebe ven.

Od paní Hanky i vedení firmy, kde pracuje, jsem dostala svolení zveřejnit ten článek. Tady je:

Pévékáčko

Pévékáčko

PÉVÉKÁČKO - Magazín společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a.s.

1. 8. 2006


Minulý týden jsem odučila další pobytový kurz „Řeč těla“ na Křivoklátě. Byl to úžasný kurz, vlastně úžasní lidé. Často o nich přemýšlím. Vlastně přemýšlím o každém kurzu a o každém človíčku na něm. A teď si uvědomuji, že jich bylo už tolik….Neuvěřitelné, kolik lidských příběhů, zážitků, smutku, bolesti, ale i štěstí, radosti a smíchu člověk za tu dobu slyšel.      Kolik tváří viděl. A každá byla jiná. Každá měla ve tváři vepsaný svůj příběh, jedinečný, neopakovatelný. I já ho tam mám.     Ti letošní lidé byli opravdu skvělí. Kdyby se mohl točit film, na tom pobytovém kurzu, jen obyčejný každodenní děj, vyprávění jejich životních příběhů, nic vymyšleného, nenaaranžovaného, byl by to film, ve kterém by lidé dali inspiraci, námět a příklad do života spoustě dalších lidí. Lidé by se na takový film jen dívali a poslouchali,. „Jen se dívat a poslouchat, nic víc. A pak přemýšlet.“
    Tolik věcí by si mohl každý uvědomit.     Škoda, že to nejde. Bylo by vidět i to pěkné i to špatné. I to veselé i to smutné. Škoda… Mnoho lidí by nemuselo v životě dělat zbytečné chyby, které dělá…